Thor: Láska jako hrom (2022)

Po Thor: Ragnarok som sa na tento film fakt tešil. O to väčšie bolo moje sklamanie.
Najväčší problém nie je akcia ani efekty. Problém je, že film akoby úplne zabudol, kým Thor vlastne je. Namiesto mocného boha hromu som väčšinu času sledoval karikatúru samého seba. Humor, ktorý v Ragnaroku fungoval, je tu vytlačený na maximum a výsledkom je, že veľká časť vtipov jednoducho nefunguje.
Najlepší príklad? Tie prekliate jačiace kozy. Prvýkrát som sa pousmial. Druhýkrát ešte dobre. Desiatykrát som už rozmýšľal, či ich niekto nevie poslať do iného filmu.
Pritom film mal obrovský potenciál. Christian Bale je ako Gorr fantastický a patrí k tomu najlepšiemu v celom MCU. Lenže scenár mu nedáva ani zďaleka toľko priestoru, koľko by si zaslúžil. Podobne aj Chris Hemsworth robí maximum, ale z materiálu, ktorý dostal, sa zázraky robiť nedajú.
Mnohé rozhodnutia pôsobia zvláštne, veľa vecí sa deje len preto, že to scenár potrebuje, a nie preto, že by to dávalo prirodzený zmysel. Film navyše neustále preskakuje medzi vážnou témou choroby Jane a detinskými gagmi, ktoré tú atmosféru úplne rozbíjajú.
A to ma mrzí najviac. Pretože niekde pod všetkými tými vtipmi sa skrýva príbeh, ktorý mohol byť emocionálne veľmi silný.

Taika Waititi po Ragnaroku evidentně získal pocit, že objevil svatý grál marvelovského humoru.
A problém Lásky jako hrom spočívá v tom, že tomu uvěřil úplně bezvýhradně.
Thor: Ragnarok byl svěží.
Ujetý.
Vtipný.
Barevný.
Působilo to jako člověk, který po letech vážných superhrdinských dramat otevřel okno a pustil dovnitř trochu vzduchu.
Thor: Láska jako hrom působí jako člověk, který tím samým oknem následně vyskočil z desátého patra.
A cestou dolů pořád vyprávěl stejné vtipy.
První problém je jednoduchý.
Film se bojí být pět minut vážný.
Máme tu umírající Jane Foster.
Máme boha vraždícího Gorrra.
Máme existenciální krizi nesmrtelných bohů.
Máme téma smrti.
Víry.
Ztráty.
A Waititi na to reaguje stylem:
„Hele, koza zařvala!“
"Ha ha!"
„A teď znovu!“
„A ještě jednou!“
„Počtvrté!“
A po hodině už člověk nemá chuť se smát.
Má chuť tu kozu poslat do guláše.
A přitom Christian Bale dělá první poslední.
Kristepane.
Christian Bale.
Ten člověk evidentně omylem zabloudil z jiného filmu.
Zatímco všichni kolem pobíhají jako parta přerostlých klaunů na mezigalaktickém karnevalu, Bale se snaží hrát skutečnou tragickou postavu.
Gorr je děsivý.
Má motivaci.
Má bolest.
Má charisma.
A pokaždé když se objeví na scéně, člověk si uvědomí, jak zatraceně dobrý ten film mohl být.
Jenže pak přijde další fór o Thorových svalech.
Nebo o Stormbreakeru žárlícím na Mjolnir.
Nebo další infantilní blbost.
A veškeré budované napětí se okamžitě rozpadne jako papírový hrad v myčce.
Chris Hemsworth je pořád sympaťák.
Jenže už několik filmů po sobě hraje v podstatě zlatého retrívra s bicepsy.
A tady je to dotažené téměř do parodie.
Místy jsem měl pocit, že sleduji skeč, ve kterém někdo hraje verzi Thora pro děti předškolního věku.
A přitom právě Infinity War ukázala, že Thor může být současně vtipný i badass.
Tady je většinu času jenom vtipný.
Tedy údajně.
A pak je tu Russell Crowe.
Pane bože.
Zeus.
To není herecký výkon.
To je člověk, který si během natáčení řekl:
„Kolik procent trapnosti je ještě legálně povoleno?“
A následně tu hranici několikrát přejel bagrem. 
Na druhou stranu vizuálně je film občas nádherný. 
Černobílá planeta. 
Některé akční sekvence. 
Kosmická stylizace. 
Jsou momenty, kdy si člověk vzpomene, že Waititi má pořád obrovský talent. 
Jen ho tentokrát pohřbil pod horou vlastních fórů. 
Největší tragédie ale spočívá v tom, že někde uvnitř je pořád vidět dobrý film. 
Možná dokonce výborný. 
Film o víře. 
Pomstě.
Smrti.
Bohu, který ztratil směr.
A člověku umírajícímu na rakovinu.
Jenže pokaždé, když se začne drát na povrch, dostane po hlavě gumovým kuřetem.
Thor: Láska jako hrom není katastrofa.
Není to ani nejhorší Marvel.
Na to má MCU jiná esa.
Je to jen bolestivá ukázka toho, jak snadno se může recept, který jednou perfektně fungoval, změnit v vlastní karikaturu.
Sotva tři hvězdy.
Tři řvoucí kozly z pěti.
A jeden bonusový necrosword za Christiana Balea, který se zoufale snažil zachránit film, jenž se mnohem víc zajímal o vlastní vtipy než o vlastní příběh.

No čo na to povedať no :D Z Thora sa stala paródia na sebe sama. Jeho vývoj, ktorým si prešiel v predošlých filmoch sa tu stráca a Thor tu začína tam, kde začínal v jednotke. Do toho vedľajšie postavy tu nemajú dostatok priestoru a vývoj Jane na Mighty Thorku mi prišiel strašne z rýchliku. Nestihli sa tam vyrozprávať všetky veci a drb! Zrazu podvihne Mjolnir, poseká zopár mamlasov a umrie. Okrem toho je tu strašne veľa trápnych vtipkovaní. Ale zbytočne veľa.Thor Ragnaroks tým vedel pracovať oveľa lepšie, pretože to aspoň reguloval tými dramatickejšími rovinami, ale tu? Na druhú stranu áno. Má to skvelého záporáka (Christian Baleto celé ťahá), ktorý mohol byť ale výrazne lepší. Color grading je trošku prefarbený, no dobre sa na to pozeralo a soundtracky dávajú ten správny vibe. Ale inak slabučké.4/10

Thor: Love and Thunder je místy dost zábavná jízda a jindy zase tolik ne. Taika Waititi se ještě více urval ze řetězu a tlačil více na komedie, někdy až moc a ne všechno bylo vtipné. Celkově příběh je ok, ale vůbec na mě nefungovaly vážné momenty, vyjímkou je záporák Gorr. CGI je občas taky dost kostrbaté a Thor jako postava se prakticky nikam neposunul. Soudtrack je vydařený a akce taky není špatná. Ve finále je Love and Thunder lehce nadprůměrný blockbuster, který zabaví, ale v hlavě nijak neutkne.

Po brilantní přetvoření postavy v Thor: Ragnarok byla má očekávání od další kapitoly Taiky Waititiho přehnaná. Bohužel, i když film obsahuje záblesky geniality, nakonec působí jako promarněná příležitost, která vyměnila hloubku příběhu za přebytek vtipů. Musím vzdát hold, kde si zaslouží: technicky vzato je film mimořádně dobře natočený. Bitva v říši stínů („Měsíc“) je filmový triumf. Natočený v ohromujících kontrastních odstínech šedi, byl vizuálně lahůdkou, která působila jako živoucí komiks. Ukázal temnější a vážnější stránku Waititiho představivosti, o které bych si přál, abychom jich viděli více. „Nepořádek“ však spočívá v provedení příběhu. Zatímco Ragnarok dokonale vyvažoval humor s vsadou, Láska a hrom se do vtipů příliš opíral. Humor chvílemi působil vynuceně a podkopával emocionální váhu příběhu Jane Foster a děsivou přítomnost Gorra, boha řezníka. Film je živě natočené dobrodružství, které rozhodně není „špatné“, ale postrádá duši a rovnováhu svého předchůdce. Je to krásně zabalený dárek, který po otevření působí trochu prázdně. Slušná podívaná už jen kvůli vizuální stránce, ale zklamáním pro ty z nás, kteří se Thorovou cestou zabývali.