The Blackcoat's Daughter (2015)

Za mě rozhodně jeden z nejpůsobivějších hororů poslední dekády a půl. Možná je trochu lazy srovnávat trajektorii kariéryOze PerkinsesRobertem Eggersema Blackcoat's Daughter sThe Witch, ale srovnání se samozřejmě trochu nabízí. Oba současný hororový tvůrci minimálně v těchhle prvotinách vsadili výrazně na atmosféru, tíživost a zneklidňující tenzi - vlastně víc než na cokoliv jinýho. Perkins jde v tomhle vlastně ještě dál než Eggers, protože kromě nadpřirozenýho/démonickýho posession hororu může bejt Blackcoat's Daughter (respektive February podle původního názvu, kterej se mi líbí víc a přijde mi daleko depresivnější) klidně taky jenom extrémně tíživá tragédie o psychický nemoci a osamělosti a v neposlední řadě samozřejmě smutnej příběh (starej jako lidstvo samo) o holce, kterou opustil její kamarád (nebo dokonce otec?) démon a ona už si nemá s kym hrát (a vraždit). A jasně - The Witch funguje taky ve víc interpretacích, Oz Perkins je ale přece jenom o něco rafinovanější. Režijně za kamerou ví naprosto fucking přesně, co dělá, no aEmma RobertsaKiernan Shipkapřed kamerou to buď ví obě taky a nebo to minimálně extrémně působivě exekuujou. Zapůsobilo na mě mocně, když to vyšlo, působí to na mě mocně pořád i po 10 letech.

HAIL SATAN! Špičkový slowburn psychologický horror (pouze) pro náročného diváka. Dokonalý tísnivý audio design, pomalé tempo, obstruovaná struktura narace, ale hlavně... SMYSL. Žánrové tropy jsou zde použity nikoliv jako cíl, ale jako metoda, skrze kterou film důsledně krouží kolem témat křesťanství, důvěry/autority, osamělosti a ztráty. (SPOILERY AŽ DO KONCE!!! A TADY ALE FAKT NEČÍST, POKUD JSTE TO NEVIDĚLI) Kate hledá oporu/autoritu u rodičů, boha, kněze, spolužačky, ale nikdo jí toto není schopen poskytnout, proto se uchýlí k ďáblu. Není transparentní, zda ve filmu opravdu jsou nadpřirozené jevy či nikoliv, ale primárně jde určitě o psychologický rozklad dívky, která si byla nucena vytvořit artificiální vnitřní podpůrnou strukturu, v jejímž rámci sebe sama postupně stavěla do větší a větší opozice s každým jiným a se světem jako takovým. Rose ukazuje druhou stranu mince - rozhodování na základě vlastních motivů. Zvlášť brilantní byl u Kate ten důraz na zoufalé hledání zastřešující autority - jakékoliv arbitrární autority, která by Kate vysvobodila z nesnesitelné samoty a bezcílnosti - a z druhé strany zase ta absurdita jejich pomíjivosti. Jsou odhaleny jako arbitrární, zaměnitelné a bezcenné. Proto ten ústup do sebe sama dává smysl - pohled Kate postupem času méně a méně utkvívá na reálných věcech a lidech, jako by hleděla skrz, její slova méně a méně míří na další lidské osoby, jako by prolétaly skrze ně. Život a činy Kate mají najednou smysl a ostatní jsou vyřazeni. To "Don't go." u exorcismu bylo geniální hlavně z hlediska konsistence psychologie a naprostému odklonu od cliché. A když se přesuneme k Joan, dostaneme jeden z nejsmutnějších a nejbrutálnějších epilogů, co pamatuji. Bill reprezentuje čirou altruistickou touhu pomáhat, která byla zformována ztrátou, ze které se nikdy nedokázal vzpamatovat. Svým způsobem jde o stejně arbitrární cíl, jako uctívání Satana. Je to samozřejmě zrcadlo nastavené Joan z druhé strany. Nicméně ta je již zcela odcizená světu a nedokáže takovou pomoc/inspiraci přijmout (i kvůli důvodu, proč Bill ztratil dceru...), nedokáže vložit důvěru do nějaké externí autority - a je pravda, že Bill by se reálně ani nemohl o Joan starat etc., každopádně Joan je i nadále zcela ztracená a jediné, k čemu upíná svou mysl, je opětovné oživení své interní struktury, ke které se jí léta snažili knězi a lékaři zablokovat přístup. Jako když se smutný člověk fyzicky usměje, aby si přivolal veselí, Joan provede "stín" toho, co si myslí, že by "Satan" mohl chtít. Nicméně film končí výrazem absolutní existenciální hrůzy Joan, která si uvědomí, že "Satana" neslyší, nevidí, nemůže ji vést. Joan je zcela sama, Satan ji opustil stejně jako všichni ostatní. BTW je to jeden z těch mála "dokonalých" konců.

Nehledě na nezpochybnitelné kvalityLonglegs, tohle je celkem s přehledemPerkinsůvnejlepší film. Od té doby se bohužel vydal cestou větší přístupnosti, ale také povrchnosti a rozhodně mnohem horších finišů. V Blackcoat's Daughter se mu daří každým záběrem - ať už jeho rámováním, ambientním podkresem nebo návazností na předchozí scény - jitřit představivost, nutí diváka vymýšlet si domněnky a teorie, kterými sám sebe účinně děsí, a vytvářet tak napětí tím, co neukáže a neřekne. A to je sakra osvěžující. Nelineárním způsobem vyprávění a neochotou dělit se o informace dělá z docela jednoduchého příběhu neskutečně vtahující zážitek, který mě neustále nutil přemýšlet. A k tomu si uvědomuje, že má pod palcem celou audiovizuální složku a využívá ji k tomu, aby přinesl umělecky hodnotné dílo, spíš než prozaicky odvyprávěnou rutinu. Jsou to detaily jako je zkreslení hlasu při konfrontaci s policajtem, ale právě ty dělají velký rozdíl. Perkins měl už od začátku jasnou identitu a vlastně bych si přál, aby u těchhle slow burnů, které odmítají odpovědět na všechny otázky, zůstal.

4* Od Perkinse jsem doposud viděl jen Longlegs. The Blackcoat's daughter je tomu vlastně dost podobné soundtrackem, vizuálem i atmosférou. Film není scénáristicky v absolutním topu, kde ale v topu je hlavně atmosféra, hudba a zvuk. Hodně zajímavý film, fajn výkony. Neříkám, že je ve filmu, všechno perfektní, najdou se věci, které nedávají smysl a na nadpřirozeno se svést nedají. Rozhodně jde do jisté míry o film, u kterého se sází spíš na stylistiku a tím pádem má film jiný drive než by někteří diváci chtěli. Za mě fakt povedenej režisérskej debut.

Obrazová lahôdka, ale nedotiahnutý psychologický horor. A ten neobstojí. Operuje sa tu síce s niektorými žánrovými aspektami, ale Perkins sa skôr vyžíva v kompozíciách záberov, ako v hutnejšom rozprávaní príbehu. Tak vzniká nuda. Záver už tým pádom ani nemusel byť taký, aký bol, režisér to mohol už dokončiť tým komorným spôsobom, ako to začal, ale zrejme sa chcel zavďačiť aj otrlejším fanúšikom.