Tanec s medvědem (2026)

Hodně silný a nepříjemný zážitek. Prakticky jsem byl většinu filmu pěkně pod tlakem. Velkým nepříjemný tlakem a měl jsem z filmu deprese. A stačilo se jen vžít do postav filmu a hned jsem byl emocionálně v háji, protože to co řeší, není vůbec příjemné. Režisérka Jitka Rudolfová se s tímto silným tématem poprala na výbornou. Její film je intimní, přirozený, uvěřitelný, a silný v těch momentech, kdy silný má být. Nikdy jsem neměl pocit, že se tlačí na pilu. Režisérka s přirozenou "lehkostí" vypráví, co se hlavnímu páru hodní hlavou, jak hledají řešení, a řeší morální dilema. Scénář od Lucie Bokšteflové je moc dobře napsaný a já ocenil, jak se místy nebojí tnout do živého a ukazovat pravou realitu a chovaní lidí. Jak hlavního páru, tak i jejich přátel a rodiny. Po herecké stránce je to koncert Pavly Gajdošíkové, která to zahrála úžasně. Byla to náročná role, ale Gajdošíková jí zvládla. Její civilnost je naprosto uvěřitelná, a já jí to věřil v každé scéně. Kryštof Hádek má mnohem hůře uchopitelnou roli, a i jeho postava je vykreslená ne úplně lichotivě. Hádek se s tím popral dobře a podporuje Gajdošíkovou, aby byla úžasná. Ve vedlejších rolí jsou výborný Klára Melíšková, Vladimír Javorský, Zuzana Kronerová a hlavně Petra Špalková. Film má spoustu úžasný scén a momentů. Také má parádní hudbu - úžasně natočené scény s hráním ve sboru, nepříjemnou kameru, která je nalepená na tváře hrdinů. A bohužel pro nás je film, tak o dvacet minut delší, než je třeba. Ke konci to bylo už únavné a celkem natahované, a film začal ztrácet svou údernost. Tanec s medvědem je velmi silný film, který se vám snadno dostane pod kůži pokud mu to dovolíte, a pak vás čeká nepříjemný zážitek.

Příšerné, nekoukatelné hraničící s terorem na diváka. Nešťastné exploatační uchopení závažného tématu mě nutilo si to málem hodit. Pokud to měl být záměr, abych se z těch iritujících dialogů, střihů, krátkých záběrů snímaným mnohdy nefilmovým způsobem, neustálého mlácení a tepání do houslí a pseudosymbolických výjevů, cítil jako hlavní hrdinka, tak se to podařilo. Už dlouho se mi nestalo, abych měl chuť utéct z kina. Doslovnost v dialozích, nesnesitelné postavy a předvídatelný scénář a nevím, co ještě všecko. Mnohdy opravdu surreální a mimo veškerou realitu. A nevím v čem byla chyba. V režisérce a jejím zvoleném drtivém stylu? V dramaturgovi, který jí nedokázal říct, ať to nedělá? Nebo v producentech, kteří z toho chtěli dostat penízky? Z výsledku mi přijde že si každý dělal, co chtěl a tak to nakonec i dopadlo. Otřesně.

Je dobře, že se domácí kinematografie zabývá i složitými tématy. Pavla Gajdošíková je v hlavní roli naprosto perfektní a uvěřitelná. Podobnou šanci ovšem scénář nenabízí ostatním postavám, včetně Kryštofa Hádka a Kláry Melíškové (dále platí, že čím menší role, tím menším počtem vlastností je charakterizovaná). Takže kromě všech obvyklých reakcí na ústřední problém přicházejí i překážky zcela nesmyslné (návrh přestěhovat se do Lyonu). Závěr se potom utápí v záplavě symboliky.

Velice silné téma, u kterého se těžko hledá jednoznačně řešení a které by vydalo na skvělý a propracovaný psychologický film, jaký v české kinematografii už dlouho nevznikl. Chvílemi k tomu má solidní náběh a popravdě jsem vyloženě doufal, že se naplní. Což se... bohužel nestalo, jelikož to víc stojí na stylistické stránce než vypravěčské. Ta naštěstí funguje, i přes Rudolfové tradiční nadměrný zájem o snímání míst především skrze detaily a až mírně dogmatickou pohyblivou kameru. Sice jsem hned po odchodu z kina měl pocit, že tomu nejvíc především dává (opět) naprosto skvělý Pastirčákův soundtrack, ale záběry z hlediska dítěte v břiše a tomu přizpůsobený utlumený zvuk jsou skvělým nápadem, stejně jako hra se symbolem průhledného míče a všeobecně znepokojivá atmosféra, která ústřední dilema ještě emočněji umocní. V tomhle je výsledek opravdu silný, jelikož tak nechá víc vyznít i celou složitou názorovou polaritu. Scénář ale docela hapruje a ačkoli přijde s mnoha názorovými přístupy k výchozí situaci, které i nechává gradovat, výsledek víc působí jako zfilmovaná diskuzní vlákna z různých webů, kde se interrupce může probírat. On vůbec celý film je vystaven od jednoho dialogu k druhému a takhle pořád dokola, s občasnými snovými až psychedelickými vsuvkami, které za výslednou atmosférou stojí především. Mohla z toho vzejít konverzačka, klidně ve stylu některých filmů Johna Cassavetese, ale na to je většina postav pořád příliš plochá - a obzvlášť mužské. Už jenom Marek sice nějak jedná a na situaci jejich vztahu reaguje, ale snímek je tak zaměřený na hledisko Lindy, že je film vůči Markovi ne zrovna opodstatněně útočný, ačkoli projevuje snahu Lindě pomoct jak jen může. U filmu ženských tvůrkyň se dá čekat především zaměření na ženské řešení situace, zvlášť když žena bude rodit, ale konflikt s Lindinou matkou nikam nedospěje, Markova matka je schematická venkovská křesťanka a Alice z toho nakonec nepěkně vypadne. Sice to dává smysl, ve vývinu příběhu, ale i ten ji mohl víc zapojit, zvlášť když složité otázky u ní nechá stranou. Propracovaná je naopak minulost postav, o většině z nich víme docela dost. Proto jsem psychologický film čekal, jelikož to je pro to skvělý podklad. Bohužel ale dialogy pronášené k aktuální situaci mi spíš evokovaly opravdu diskuzní fóra, kde každý přijde s něčím, řešení se většinou nenajde, ale zároveň internetová komunikace funguje jinak než irl, dá se z ní o postoji daného člověka vyčíst mnohem víc než jen z digitálních znaků. Přitom by to teoreticky mohla být součást filmu, vzhledem k důrazům na přiznanost digitálních médií - obrázky na Googlu nikdy nevidíme celé, do YouTube videa vleze otravná reklama a navíc jsou všechny tyhle scény snímáním natáčením obrazovky kamerou, ne jejím záznamem. Z toho, co jsem od Rudolfové viděl, to rozhodně vnímám jako posun, ale osobně mě to pořád nedokázalo víc oslovit a opravdu víc dělá audiovizuální obsah než příběh - přitom by to mělo být naopak, nebo jít ruku v ruce, opět, jako u Cassavetese. Ale mírný nadprůměr to pořád je.(Dlabačov, Praha)Lepší 3*

Rudolfová ve svém nejnovějším snímku se symbolickým názvemTanec s medvědemnazírá všední, ale ve filmu méně problematizované téma interrupce, a rozehrává diskuzi, která diváka staví do (nepříjemné) pozice a neustále mu klade otázku: "Jak by ses v dané situaci zachoval(a) ty?". A odpověď není ani zdaleka jednoznačná a už vůbec ne jednoduchá. Zaujalo mě audiovizuální zpracování - ať už se jednalo o důraznou práci se zvukem, nebo zobrazení plodu, který je účastníkem rozhovorů o svém osudu. Spíše než ústřední dvojice mě herecky více oslovily ve vedlejších rolích obě matky - Melíšková a Kronerová - které filmu skrze své necitlivé postavy dodávaly na tíživé mrazivosti. Život je boj a někdy je to lítý boj ještě před jeho samotným vznikem.