Tajemná huldra (2012)

Úklid chaty na samotě, kde zemřel za záhadných okolností muž (jeho tělo bylo po částech roztaháno do okolí), se promění v boj o život! Takhle by to vypadalo na pěkný horor, skutečnost je ale mnohem prostší. Elvis je kretén, jakého bys pohledal, a tak dělá vše obráceně, než mu řekne parťák Elvis, a navíc k tomu bleje, kudy chodí. Námětově dobré, provedení laciné. Tedy les je fajn, hudba velmi dobrá, tajemná bytost ujde, bytosti z lesa...ale jo. Chybí ovšem gore, přičemž šťavnatých mordů je tu spousta, i přes krátkou stopáž se některé scény dost táhnou a tajné komando moc profesionálně nevypadá, i když šanci by stejně neměli. Jako plus beru, že jsem si zjistil, kdo je ona huldra. Škoda, že se režisér nerozhodl, zda natočit atmosférickou temnotu, nebo řezničinu. Za snahu dvě dám...

Film má celkem přijatelnou stopáž, takže se to dalo bez větší psychické újmy přežít. Což ale neznamená, že bych film potřeboval někdy v budoucnu vidět znovu. Snímek má hodně pomalý tempo a vlastně se tam toho ani moc neuděje. Váhal jsem mezi 1 a 2 hvězdama ale otřesně (rozuměj směšně) vypadající digitální stvoření pobíhající po lese rozhodli o tom, že se přikloním k jedno hvězdičkovýmu hodnocení.

Hulder (nebo huldra) je bytost ženské polarity ze skandinávského folklóru, opatřená liščím nebo kravským ocasem. Obdobná bytost mužské polarity se nazývá huldrekall. V islandštině se jejich pokolení označuje termínem huldufólk, což v překladu znamená „skrytý lid“, starší označení álfar (elfové) je dnes pokládáno za politicky nekorektní. Se skandinávskými huldrami se vesměs dá vyjít. (V Reykjavíku na ně lze vzácně natrefit i na diskotékách. Na otázku, proč má liščí ocas, odpoví taková entita zpravidla slovy „I am therian girl.“) Avšak norské huldry jsou spíše zlopověstné. Film je pokusem o zasazení tohoto mýtu do moderní doby. Nejde o žádný kinematografický zázrak, ale oceňuji tajuplnou a melancholickou atmosféru. Volnější tempo filmu mi nevadilo. Doporučená četba pro vážné zájemce: Reimund Kvideland – Henning. K. Sehmsdorf (ed): Scandinavian Folk Belief and Legend, Norwegian University Press, Oslo 1991. – V noci po shlédnutí filmu se mi zdál sen. Pro zajímavost sem vkládám jeho záznam:     Dostal jsem od nějakého okultního spolku, o němž jsem nikdy neslyšel, písemnou pozvánku na magický rituál. Chtějí provést evokaci živlových duchů. No dobře, na to bych se podívat mohl. Přišel jsem na uvedenou adresu, je to prvorepubliková vila, dveře jsou pootevřené, vejdu dovnitř. Nikde nikdo, ale slyším hlasy, tak se vydám směrem, odkud se ozývají. Vejdu do větší místnosti, dříve asi sloužila jako společenský sál pro oslavy, a spatřím asi tucet lidí, je to samá mládež, muži i ženy věkem tak od osmnácti do pětadvaceti let. Nikdo mi nevěnuje pozornost.     Všimnu si, že je mezi nimi i jedna nahá slečna, asi vikánka v pracovním oděvu, ale ne, je to norská huldra, protože má kravský ocas. Huldra ke mně zamíří, řekne něco norsky a podá mi ruku. Pak mě odvede ke gauči, posadí se, strhne mě na sebe, přitiskne mě tváří na svá prsa a začne mi něco tiše prozpěvovat do ucha. Jsem naprosto znehybněný, tyto bytosti mají nadlidskou sílu. Vyhodnocuji situaci. Tahle partička lidí chce materializovat živlové duchy prostřednictvím média, jímž mám být já. Takový hovězí nápad mohla vymyslet jen holka s kravským ocasem nebo nějaký vůl. Copak to nedovedou udělat jinak? Formulky mají sloužit k mému uspání či uvedení do transu. Však už se mi také začínají klížit oči a kromě toho se tak trochu dusím.     Jsem opět při vědomí, huldra sedí vedle mě a tváří se, jako by se nic nestalo. Přede mnou stojí nějaký mládenec a omlouvá se za nedopatření. Huldra si mě spletla s médiem. Ptám se, kdo bude dělat médium. Že by Arex? Při jeho astmatu by mu takové přidušení jistě prospělo. „Ale kdepak,“ směje se mládenec, „s těmi zkostnatělými dogmatiky my nespolupracujeme.“ Huldra prohodí něco v norštině. „Říká, že byste byl mnohem lepší médium než to, které jsme vybrali,“ překládá mládenec. „Prý by vám na oplátku odstranila vaše stařecké neduhy.“ Hlavou mi proběhnou všechna rizika, která se s takto pojatým experimentem pojí, a zdvořile odpovím, že v mém věku to už nestojí za to.

Živit se jako čistič míst po mrtvolách, obzvlášť, pokud dotyčný byl zavražděn, není zrovna nic příjemného. Leo to však dělá už nějakou dobu a tak mu nic nepřijde divné ani zvláštní. Jednoho dne však dostane za úkol vyčistit chatu někde v lese, kde se však začnou dít věci vskutku podivné. Před jeho začínajícím pomocníkem Elvisem, který naopak na takovou práci zvyklý není, vyskočí z vany plné podivné kapaliny nahá žena chovající se však nějak podivně. Není schopna mluvit a chvílemi zpívá. A děj následně už jen pomaloučku odkrývá dané skutečnosti. Kde se tam vzala, proč tam vlastně byla a co je vůbec zač. To, pomaloučku, je potřeba vzít skutečně doslova neb pomalejší tempo u hororového snímku aby divák pohledal. Avšak má to smysl. Pomaloučku tak z celého konceptu příběhu narůstá pocit strachu, podivna a nejistoty v klaustrofobickém a tajemném prostředí nasáklé tajemstvím a temnotou. Příběh pro tři herce, který když se správně uchopí, dokáže vyděsit, dezorientovat a občas kupodivu i pro uvolnění vyvolat nelehký úsměv na tváři. Nejdůležitější je, že je příběh založený na norské legendě, takže by bylo dobré před shlédnutím filmu si o tom něco přečíst. Je to film, který hodně inklinuje k artu, tudíž diváci hledající popcornovou zábavu nechť tento snímek s poklidem vynechají. Ano, jedná se o hororový snímek určený spíše pro náročného diváka, což už přitahuje právě tou svou neobvyklostí. Z norské kinematografie tedy něco, co z Hollywoodu rozhodně nikdy nevzejde.

Snad každý národ má svá vlastní mytologická stvoření o čemž svědčí všechny ty bajky a pověsti. Takže obyvatelé Skandinávie samozřejmě nejsou žádnou výjimkou. Kromě trollů, trpaslíků, elfů se v jejich folklóru objevuje spousta nejrozmanitějších kreatur – stvoření, démonů - (mimo jiné) i Huldra (Tallemaja). Spanilé stvoření s kravským ocasem, které láká svým zpěvem mladé muže a před svými „nápadníky“ ocas schovává. Pokud dojde ke svatbě, ocas odpadne. Chraň bůh však toho, kdo jí nějak ublíží, nebo s ní zachází špatně. Ne nadarmo je příbuznou samotných trollů.

O Huldře jsem toho zatím moc neviděl a už vůbec nečetl, takže jsem byl docela zvědavý, jak se s tímto zajímavým námětem Aleksander Nordaas popasoval. Skandinávská tvorba navíc patří mezi moje nejoblíbenější (společně se španělskou a asijskou) a nejvíce na ní zbožňuju samotnou atmosféru. Tady byl ovšem k dispozici dost malý rozpočet, takže zázraky se bohužel nekonali. Nicméně kouzelná příroda (těch pár záběrů na ní) mi to alespoň částečně vykompenzovala. Jelikož stopáž není moc dlouhá, musel si Aleksander Nordaas pospíšit s úvodním seznámením s naší ústřední dvojicí (zvracející Elvis pobavil) a potom už jsme se mohli rychle vrhnout do samotné lesní chaty – potažmo jejího sklepení. Zde se mu zpočátku vskutku podařilo navodit zajímavou atmosféru – především díky postupnému poodhalování tajemství tohoto příběhu. I já si hned vzpomněl na kanadské scifi Splice a to hlavně díky dívce s ocasem (ne žádnou skrytou sexuální narážku tady opravdu nehledejte).

Díky dotekům a následným vzpomínkovým pasážím je nám poodhaleno dost důležitých faktů, které vám pomohou odpovědět na některé otázky, ale bohužel nebyl čas ani zkušenost na větší propracovanost. Závěr to bohužel celé pokazil. Až do oné chvíle jsem byl odhodlaný tomu dát čistý průměr, ale takhle musím jít s hodnocením bohužel o trochu dolů. 40%