Suspiria (2018)

Suspiria je film, který propojuje mystery a horror v jeden znepokojující koktejl situovaný do Berlína v 70. letech, kdy se město zmítalo terorismem RAF a politickými nepokoji. Tohle pozadí není jen dekorace – je to dusivá atmosféra, která saturuje scénu.
Úvodní linka je jednoduchá – mladá americká tanečnice Susie přijíždí do Berlína, aby se zúčastnila konkurzu do prestižní taneční školy. Klasický setup. Jenže pak si pomalu uvědomíte, že tahle škola je jen zástěrkou – pod povrchem se skrývá starobylý čarodějnický kult, kterému by se většina horrorů těšila, kdybychom tam skončili. Ale Guadagnino nedělá kompromisy.
Film se hloubí dál. Otevírá dalších linií příběhu, které se vrství jednu na druhou, a zatímco čekáte další skok ze židle, režisér vám tiše mění téma. Najednou to není jenom o čarodějnictví – jde o lidskou vinu, lásku a odpuštění. Postavy si nesou své břémě z minulosti – své tajemství, svou bolest, svůj hřích.
A pak přichází ta zásadní otázka: Co si sami dokážeme odpustit? Je pocit vlastní viny a černé svědomí ten největší trest, jaký si můžeme udělit? Film ji neodpovídá za vás – jen ji nechá viset v prostoru jako dým.
Suspiria není klasický horor, kde dobro porazí zlo – je to průzkum tmy, která se skrývá v nás všech, a bolest, která z ní vzchází. Čistých pět hvězd, a mražení i dlouhou dobu po skončení filmu.

(Zhlédnuto k 18.01.2026 v 00:30, sepsáno k 01:58). Upřímně, ani nevím přesně, z jakého důvodu, ale můj první dojem po zhlédnutí tohoto snímku byl následující: opravdu dosti velký a neovladatelný smích. Přesněji ten, jenž se projevuje zoufalstvím a beznadějí. Častokrát se u mne vyskytne, když spatřím snímek, jenž má dosti velký potenciál, ale ten není ani trochu využit. A přesně zde k tomu došlo (...). A důvod k této reakci? Nejprve příčina zhlédnutí tohoto počinu: ačkoliv nejsem nijak velkým milovníkem hororů, (ale pár si jich čas od času dopřeji, když se doma nacházím sám, blíží se půlnoc a mám tmu) jelikož nemám příliš rád pocity strachu a vyděšení, mám dosti rád tanec. Balet, intriky mezi tanečnicemi, a také trochu toho mystična. Příkladem mých oblíbených snímků může býtČerná labuť, dálePtáci z ráje.A obecně i smínky s množstvím dívčího Zla, Temnoty a taktéž i krve, kupříkladuCarrie(ta nová z roku 2017 s Chloe Grace Moretz) čiThelma. Od těchto snímků očekávám naprosto vše, od příchodu nevinné dívky na scénu, přes cvičení v tanci a postupném seznamování s intrikami, přes lásku ke své kamarádce a jejich doloučení, kde se z naší hrdinky stane ona vyvolená, až po moment, kdy podlehne Temnotě a stane se z ní nová, dosud neznámá bytost plná krutosti a chladu. V případě již zmíněnéCarriese tak stalo, z mladé týrané dívky se stalo krvavé plamenné monstrum.Černá labuťnám zase nabídla pohled na herečku Natalii Portmann, z níž se stala nejlepší a nejmocnější baletka světa.Ptáci z rájenabídli typicky francouzsko - britský syrový láskyplný příběh mezi dvěma dívkami, jenž však skončil vítězstvím jen jedné z nich. AThelma, to je příběh sám o sobě, aneb jak se zamilovat do dívky a stát se na ní až existenčně závislou (...). Inu, a máme zde v pořadí pátý, a v mém případě jeden z posledních hororových snímků, jehož ústředním tématem je částečně láska, částečně tanec a částečně i mystično. Jenomže, zde se na rozdíl od předchozích snímků pokazilo vše, co mohlo. Nebudu se zaměřovat na podivnou kameru, plynutí děje či osvětlení. Všechny tři prvky sice zdánlivě usilují o přidanou hodnotu, ale přitom zcela vůbec nepomáhají atmosféře příběhu, naopak ji spíše vyrušují. Dále zde máme samotné prostředí, v němž děj plyne, tedy Berlín sedmdesátých let. Sice rozumím potřebě držet se předlohy v podobě o čtyřicet jedna let staršího filmu, avšak v případě této moderní adaptace se mi do jejího formátu cokoliv týkajícího se oné doby vůbec nehodí. Berlín bych klidně nechal, dokonce i ten z oné doby, ale jeho přímým zmiňováním bych se nezabýval, akorát nám nenechá příležitost pořádně se ponořit do hlavní dějové linie. A tou jest postava Susie, američanky z Ohia, jež se dostává do hlavního města Východního Berlína, aby se zde ucházela o hlavní roli v dosti zvláštním tanečním představení. Nevidím důvod, proč se zabývat čímkoliv jiným mimo ní a samotného uměleckého souboru. Vše ostatní je navíc. Protesty v tomto městě, a dokonce i sám psychiatr, jenž mi zde navíc částečně vadí. Líbí se mi jeho charakter a povaha a vše s ním spojené, avšak do tohoto snímku dle mne vůbec nepatří. Jeho role mi zde připadá jaksi navíc. Což je dost škoda (...). Když odstoupíme od něj a Berlína, a zaměříme se na Susie, máme pocit, jako kdyby snímek nabral na kvalitě. Avšak pouze částečně. Zpočátku nemá divák (a to právoplatně) nejmenší tušení, kde se Susie naučila všechny "taneční" (ale spíše velice morbidní) pohyby. Teprve až na konci Suspirie vše pochopíme. Ale dost do času. Čím více postupujeme v příběhu, tím více máme pocit, jako kdyby si režisér Luca Guadagnino vymýšlel vše za pochodu. A též neměl, s dovolením, všech pět pohromadě. Jinak bych snad coby náročný a chápající divák měl vědět, kdo je kým. Jakou roli mají ve všem jakési tři Matky, proč si stará brýlatá žena podřízla zničehonic krk, proč zrovna na určitém místě v budově dívka jménem Olga brutálně zemřela, kým vlastně je jistá Patricia a tak podobně. Zkrátka, mnohé ukázané, ale skoro nic nevysvětlené. Dále máme náčrt vztahu Sáry a Susie, z nichž se sice stanou nejlepší kamarádky, ale později vše zahodí a křičí na sebe, když Sára začne mít podezření ohledně celé akademie. Leckdo by možná tomuto mému názoru oponoval, a měl by argument v podobě síly okamžiku, kdy Susie začíná podléhat moci a vlivu, již se jí dostává od Blancy, a tedy i Temnotě, avšak... mezi jednou a druhou chvílí uplyne sotva dvacet minut, a pět nastává okamžik, kdy se ve všem dosti ztrácíme. Zkrátka, chaos nad chaos (...). Posuneme - li se dál, zmatečnosti přibývá. Už víme, kým tři Matky jsou. Víme, že Sára sehraje dosti velkou roli v případě záchrany Susie před Temnotou a vlivem oné trojice (vlastně nyní už jen dvojice po smrti oné ženy, zřejmě bezdůvodné) čarodějek. Jen jedna z nich má však na ni největší vliv, a tou je Blanca. Její chráněnkyně pomalu podléhá všemu magickému a mění se, tudíž již se vším Temným souzní a vše kruté ji připadá lhostejné, až zábavné. Sára mezitím odchází ze scény, jelikož se nechá zlákat do pasti, díky čemuž i ona propadá Zlu (...). Ovšem pakliže tato chvíle měla alespoň, co se týče děje, alespoň trochu napětí, děsu, a ačkoliv se mi docela líbila, přichází závěr. A tomu nerozumím už vůbec. Pochopím moment, kdy se Susie ocitá na rituálu, a kdy v její tváři nespatříme žádné emoce, pouze dobrovolnost, s níž příjimá Temnotu a svůj osud. Ovšem poté? Poté se Luca Guadagnino rozhodne roztrhat logiku snímku na kusy. Ze tří matek zbyly jen dvě, a Susie si vybírá nikoli Blancu, ale Marcusu. A proč? Jelikož ona je celou dobou touto ženou! Nechápete? Já také ne. Možná z náznaků, kdy Susie NÁHLE přišla do akademie, kdy ZÁHADNĚ znala všechny taneční kroky, a kdy se rozhodla zbavit podivné ještěří ženy a jejich společnic. Avšak zbytek? Ten mi připadá nekonzistentní. V mysli mi běží otázky. Jak tři Matky, jež se znaly, nepoznají svoji družku? Proč Blanca nezjistila, že Susie, vlastně Marcosa, již milovala, není právě ona? Proč se Susie/Marcosa psychicky nezhroutila, když spatřila, kterak Blanca umírá? Jaktože náhle nic necítila vůči NEJLEPŠÍ kamarádce Sáře, když ji umožnila zemřít, ale za jejím přítelem, oním psychiatrem, poté spokojeně došla a udělila mu milost? Navíc nechápu, jak skrz ni mohla Blanca ovládnout tělo Olgy. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tak činila sama Susie. Neměla k tomu přeci důvod, či ano? (...). K závěru: rozumím její laskavé povaze, s níž se zcela lišila od své krutostí posedlé falešné dvojnici. Rozumím osudovému pohledu Susie/Marcusy a Blancy na hostině, tedy i konečnému vývoji samotné dívky/Matky. Avšak méně už ostatnímu, tedy, o čem vlastně nakonec scéna s rituálem byla (chápu touhu falešné Marcusy vstoupit do těla Susie, ale už méně rozumím náhlému výskytu třech zohavených těl, a pokračování hypnotického tance, ačkoliv Blaca i falešná Marcusa již nežily). A co mne dráždí nejvíce, jest nedovyprávění příběhu. Fungovala akademie i nadále? Ano. Ale kdo ji vedl? Susie? Nevíme, vidíme jen její souhlasný pohled, když nahlíží dovnitř. Kým vlastně nakonec Susie skutečně byla? Vymyslela si celou lidskou historku, a tudíž vše jen předstírala a hrála? A nebo se coby Matka postupně spojila se skutečnou Susie v průběhu děje, a společně sdílely jedno tělo, jednu mysl? Radila ji, jak tančit, a nakonec ji Susie přijala za svoji? Mnoho otázek, ale žádná odpověď (...). 50 procent. Dakota Johnson coby Susie se mi moc líbila, a Sára (Mia Goth) též. Dokonce jsem se zde přeci jen dočkal i Chloe Grace Moretz, a to v podobě Patricie na samotném začátku filmu, kdy pološílená navštívila doktora. Jen škoda její nerozvedené role, co se týče jjeí psychické stránky povahy. A třeba i retrospektivy, kterak i ona (vlastně, paradoxně nikoliv) trpěla pod vlivem Matek. Choreografie se mi rovněž dosti líbila, tedy onen brutální a krutý tanec. A vcelku vzato i vývoj hlavní dějové linie, kdyby měl hlavu a patu, by se mi dosti líbil. Takto jen napůl. Za tři hlavní dívky dávám dvacet, deset a pět, za tanec též pět jakožto i za děj. Obojímu posledně zmíněnému bych dal po patnácti, ale dvacet ubírám za nelogičnost druhého zmíněného, s čímž první velice souvisí.  Idea dosti dobrá, ale její realizace naopak velice špatná. Snímek spíše doporučuji těm, kteří si nelámou hlavu s logikou a chtějí vidět na vlastní oči pořádnou syrovost, krutost, a též pěkné tváře hereček. A také trocha podléhání Temnotě. Jinak však radím se snímku vyhnout, jinak budete litovat, že jste ho kdy viděli. Já osobně stojím někde na pomezí. Kdybych bral snímek celistvě, budu se od něj chtít držet dále. Avšak poud vezmu potaz jen tu dějovou linii okolo Susie, Sáry a Patricie, a zaměřím se na již zmíněnou choreografii a vývoj charakteru Světlé dívky, podléhající Temnotě, bral bychSuspirii, lidově řečeno, všema deseti.

Pôvodnú snímkuSuspiriaod mnou cenenéhoDaria Argenta- nekorunovaného kráľa bizarného žánraGiallo- paradoxne nepovažujem za to lepšie v jeho filmografii. Preto som nemal v podstate žiadne očakávania od tohto remakeu. Popravde, mi nakoniec táto verzia príde - ak inak nie, tak minimálne vizuálne - podstatne lepšia, no aj tak si ma úplne nedokázala získať, hoci to ma tenartový náboj, pre ktorý mám slabosť. 3,5* - možno tomu dám ešte šancu.

Až svými Rivaly si mě krapet přeceňovaný Luca Guadagnino získal, jinak jeho kousky vnímám jako pomalé a mnohdy nedokonalé pitvání několika vztahů. Originál z konce 70. let z dílny opěvovaného pološílence Daria Argenta jsem neviděl, nicméně Guadagnino látku uchopil po svém, s vlastní identitou. Výsledek je záměrně šedivý, tísnivý, znepokojivý, předlouhý. A od začátku velmi pečlivě inscenovaný: kameře, pohybu, scénografii a choreografii věnuje mimořádnou pozornost. Rozvíjí hned několik témat (ale vesměs je jen nakousne), získával si mě ovšem jen poskrovnu. Vyprávění s chladnou atmosférou je navíc docela složité a ne vždy srozumitelné (spíš intuitivní). Potěší naopak herečky: chameleonská Tilda Swinton (dokonce trojrole) tradičně válí, Dakota Johnson se po „údělu“ erotické trilogie Padesáti odstínů rozhodla nebořit do velkých projektů, ale hledat vnitřní i hereckou pravdivost. Vědomě se začala objevovat v menších projektech, které jí dávaly víc herecké volnosti – což tahle divočina dokonale splnila.

Ne. Čekal jsem art, čekal jsem mysterium, čekal jsem atmosferický horor. Čekal jsem cokoliv, ale abych po hodině filmu nedostal doslova nic než nudu, to jsem teda ani ve snu neočekával. Starou Suspiriu neznám, takže nemohu porovnávat, ale od nového filmu jsem čekal čarodějnický mysteriozní horor s alespoň nějakou atmosférou, jelikož premisa tajemné taneční školy, čarodějnictví a všech záhad okolo zní víc než dobře, avšak pokud se za téměř polovinu 150 (!!!!) minutového filmu stane jen jedna výraznější scéna a zbytek je jen artové pobíhání po chodbě, velmi zvláštní a nudné dialogy, setkání stařen v jedné místnosti a zcela nic nic neříkající prázné scény, tak tedy nevidím důvod, proč bych měl film chválit. Očividně to ne každému sedne, což značí i zdejší velký rozpor mezi pětipalbama a jednohvězdama, ale ačkoliv se považuju za diváka, který má s filmem velkou trpělivost a dokáže nejeden smysluplný art ocenit, tohle teda pálilo úplně mimo terč mých (aktuálních) chutí. Vražda diváka.