Stroj času (1960)

Yvette Mimieux, která ztvárnila Weenu z Eloi, zde získala svou první velkou roli. Je ztělesněním nastupující generace květinového hnutí hippies. I když byly natočeny nové verze klasiky H.G.Wellse, tato verze filmu The Time Machine stále podněcuje naší představivost a oslovuje naše vědecké nadšení o "stroj času".

Čím je pro drama Shakespeare, tím je pro žánr sci-fi H. G. Wells. Jenže zatímco drama času nepodléhá, protože člověk je stvůra téměř neměnná, tak i dobré sci-fi může čas pochroumat. Větší obavy jsem ale měl z toho, že se adaptace chopily americké pazoury, resp. že dojde k zhollywoodění...příběh bude uzpůsoben vkusu US diváctva. Zčásti k tomu došlo, ale dávalo to smysl a neznehodnotilo to ústřední pointu knihy. Ta vyšla už v roce 1895 a přestože Wells předpověděl mnohé vynálezy i události, tak tvůrci aspoň zčásti reflektovali skutečnou historii. Palovi se dokonce podařilo, dodat filmu jakési skoroanglické aroma...i přestože sám byl Maďar a hlavní roli dostal Australan. Za pochvalu stojí i velmi slušné triky a dobrá ruka, při obsazení Weeny. Herectvím nepolíbená, působila Mimieux podobně jako Nova vPlanetě opic. Vlastně se nabízí myšlenka, že úpadek lidstva a jeho zotročení Morlocky, má s dílem Pierre Boullea dost společného. Ale to je úplně v pořádku. Strýček Googla zmiňuje, že Wells inspiroval celou řadu skvělých spisovatelů a já jsem za to rád. I proto je to jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů, protože jeho knihy nutí k zamyšlení, varují před lidskou snahou vyhubit se, zdegenerovat, použít pokrok k válečným účelům... . A to v tomto filmu zůstalo zachováno. Což se ne vždy podaří. Takže i přesto, že je to příběh jednoduchý a kymácející se na vratkých základech,jde o solidní adaptaci, která si i dnes zaslouží pozornost. Ze starých amerických sci-fi filmů, patří k nadprůměru. PS: Pokud chcete cestovat časem s H.G. Wellsem, doporučuji setomutonepodarku vyhnout a raději sáhnout po této klasice.

Americký kultovní scifi natočené podle románu H. G. Wellse vyprávějící o vynálezci a konstruktérovi Georgovi (Australan Rod Taylor), jemuž se podaří v roce 1899 vyrobit stroj času. Hnán touhou poznávat budoucnost, nehledíc na rizika, ihned stroj vyzkouší a nejdříve prozkoumá náhodně některé roky ve 20. století. Shodou okolností zastaví se svým strojem vždy ve válečných letech, a tak znechucen blízkou budoucností, neváhá poslat sebe a svůj stroj času do budoucnosti vzdálené neuvěřitelných 800 000 let, kde se odehrává hlavní část snímku. Zde zachrání před utonutím mladou dívku Weenu (Y. Mimieux) a pokouší se získat informace o podivně se chovající společnosti, jejíž je dívka součástí. Brzy dochází ke zjištěním, ze kterých mu spadne brada. Skupina osob, s nimiž se seznámil a nazývají se Olojové, je naprosto ovládána jiným, krutým a primitivním společenstvím Morloků, kteří se v ničem nepodobají člověku a kteří žijí v podzemí a unášejí Oloje, aby se živili jejím masem. O poznání inteligentnější Olojové jsou tak v podstatě živeni a vykrmováni jako nějaký dobytek pro agresivní a tupé podzemní bastardy. Vynálezce George se pokusí zvrátit toto zvrácené společenské nastavení a bojuje s obludnými Morloky a s přispěním Olojů, kteří nebyli schopni se ze svého otroctví vymanit sami, je zahubí. Skutečnost, která panovala v daleké budoucnosti, se vyvinula z totálního vyhlazení veškeré civilizace (zřejmě opakovaného, neboť neznali ani oheň) a přesně tak odpovídá slavným slovům ještě slavnějšího A. Einsteina o čtvrté světové válce, která se povede kameny a klacky. Ačkoli je cestování časem ve filmu zdařile umělecky a technicky ztvárněno, primární význam filmu spočívá ve varování před celosvětovou katastrofou a je v souladu s Wellsovými socialistickými názory a utopickým viděním světa. Už v průběhu sledování snímku maďarsko-amerického režiséra G. Pala jsem vytušil, že se jedná o mimořádné a kultovní dílo, přičemž zbytek filmu můj názor pouze potvrdil. V tomto případě se dle mého názoru nedá uvažovat o jiném hodnocení, než maximálním.

Doteď jsem viděl jen The Time Machine(2002) s Guy Pearcem a tenhle film se mi až tak nelíbil. Na tuhle filmovou verzi z roku 1960 už se ale chystám pěkně dlouho. A to nejen díky The Big Bang Theory jelikož si stroj času „z tohohle filmu" zahrál i v jedné z epizod seriálu. Nakonec musím konstatovat, že tahle verze u mě jasně vítězí a té verzi z roku 2002 s Guy Pearcem dává jasně na prdel. A to ve všech ohledech. Začátek je lehce ukecanější ale nenudí. Rod Taylor je sympaťák a jakmile sedne do stroje času začíná zábava která končí až se závěrečnými titulky. Nebo alespoň já se nenudil. Líbilo se mi jak to bylo zpracovaný. Nakonec ani ti Morlockové nevypadali tak zle(rozuměj směšně). Takže za mě parádní dobrodružný Sci-Fíčko který si ode mě odnáší zasloužený 4hězdy.

Tentokrát se necestuje do středu světa, ale časem do budoucnosti, avšak ve výsledku jakoby to bylo dohromady jedno. Dějová šablona je vždy stejná. Tentokrát tu máme příběh z pera H.G. Wellse o stroji času umožňující v čase cestovat tam i zpět. Do minulosti i do budoucnosti. A protože se to, ostatně jako obvykle, odehrává ve viktoriánské době, místní vědečtí gentlemani tomu samozřejmě ani za mák nevěří. Sám strůjce se tedy vydá na cestu sám a nestačí se divit. A my diváci také. Viditelně opět nízkorozpočtový počin, prý na svou dobu něco kolem 830 000 dolarů, avšak povedla se tak ambiciózní inscenace, že se snímek stal klasikou svého žánru. Vlivem své doby vzniku snad nepřekvapí, že nechybí, v rámci cestovatelského dobrodružství, ani scéna o jaderném poplachu s následnou jadernou zkázou. Něco takového prostě nikde nesmělo chybět a to i kdyby se mělo jednat jen o pouhou zmínku. Každopádně, jak už to taktéž většinou v námětech o budoucnosti lidstva bývá, se jedná o zkázu lidstva, ve které přeživší žijí v podivné komunitě, kterou ovládá, v tomto případě, monstrózní troglodytská rasa mutantů. Následné dění je už skutečně jak u výše zmíněného příběhu o cestě do středu Země. Snímek svým způsobem impozantní nejen v oblasti ryze technických vizuálních efektů. Výrazné pastelové barvy tomu hodně přidávají a zcela jednoduchý scénář, nevyžadující lecjaké herecké výkony, po divácké stránce slibuje si snímek užít, aniž by se muselo u toho přemýšlet. A jak už to u H.G. Wellese bývá, příběh má v sobě moralizační nádech, čehož si mnohý divák, obzvlášť v dnešní době, nevšimne.