Steven Spielberg, hollywoodský zázrak (2024)

Steven bol jeden z prvých režisérov, ktorý vo mne prebudili lásku k filmu. I keď dnes mám iných favoritov, stále sa rada vraciam k jeho dielam. Je hravý, detský a inovativný.

Jeho píle nabyla na síle. Sype si to s imaginací. Rozvětvený. Spektakulární. Stavitel výšek, spelolog duší.

Mnozí ho kvůli určitým opakujícím se rysům jeho tvorby označovali za „dětského“ režiséra: že prý byly snímky příliš sentimentální, fantazijní, viděné dětskou perspektivou či morálně jasně srozumitelné. Nešlo o neschopnost zralosti, Steven Spielberg zkrátka točil o svém dětství. A dělal to zatraceně dobře. Dekády určoval směřování Hollywoodu, stále přitom uměl překvapit. Vyrůstal v ortodoxní židovské rodině s přísnou výchovou. Otcovo zaměstnání vyžadovalo četnější stěhování, poznal tak kus Ameriky, většinu svého dětství a mládí nicméně prožil ve Phoenixu. Otec byl (stejně jako později Steven) workoholik, takže zatímco matka se doma starala o děti, otec byl věčně v práci. Neměli na sebe moc času, komunikace vázla. Samotný rozvod rodičů byl pro Spielberga traumatem, které formovalo jeho „dětský“ pohled na svět i filmy. I přes dramatické snímky Purpurová barva nebo Říše slunce mu vyčítali, že se brání hlubším tématům. Zlomovým byl rok 1993. Jurským parkem přinesl revoluci v trikových scénách, Schindlerovým seznamem a mrazivým zpracováním holocaustu zase konfrontoval svou minulost a předložil jedno z nejdůležitějších děl 20. století. Jeden lámal rekordy, druhý získával ocenění. Věčné dítě konečně začali brát všichni bez výjimky vážně. Právě po Schindlerově seznamu, který si ukousnul značný díl dokumentu, sám sebe označil za umělce. Plným právem. Filmem promlouvá jeho židovství. Jako dítě zažíval antisemitismus a šikanu, což v něm vyvolalo pocity vykořenění a studu. V dospívání se proto od svého židovského původu spíše distancoval. Natáčení filmu pro něj nebylo jen profesním, ale především existenciálním návratem k vlastní identitě. Opakovaně uvedl, že právě tehdy začal své židovství chápat ne jako zátěž, ale jako morální a historickou odpovědnost. Jinak fajn zmínka o jeho souputnících (Lucas, Coppola, Scorsese), dalších režisérských velikánech, kteří na scénu nastoupili zhruba ve stejnou dobu jako Spielberg. Filmem byli posedlí, vzájemně se podporovali, radili si a zároveň se každý chtěl před tím druhým tak trochu vytáhnout. Současně si bez obalu říkali, co si o práci toho druhého myslí. Pánové na režijních židlích navíc měli v danou dobu zelenou. Filmy byly jaksi „ošklivější a temnější“, hrdinové čelili mnohým problémům, tvůrci dostávali na plátno energii měst, špínu ulic… Celkově pestré a podnětné. Tak nějak dle očekávání řada (i klíčových) Spielbergových filmů chybí, každopádně škoda, že v dokumentu nemluví nikdo jiný.(10.02.2026)

Nechápu, proč ČT neustále kupuje francouzské dokumenty o USA hercích a tvůrcích, neboť jsou vždycky velmi klouzavé po povrchu a neautorizované, čili v nich francouzští kritici říkají co si myslí o dané osobě, což jsou subjektivní názory o tom, co si osoba myslí a proč to dělá. Spielbergova tvorba je tu navíc do roku 1993 rozebírána podrobněji a o té, co přišla později se tu ani nezmíní a že za těch 30 let stvořil další zásadní filmy mj. Mnichov apod.(15.01.2026)

Originální francouzský název je mnohem výstižnější. Dokumentem se táhne nit vlivu zážitků z dětství a dospívání na budoucí tvorbu, stejně jako následné sebeuvědomění, ambice a negativní zkušenosti. Můžete Spielbergovi oprávněně vyčítat hru na divácké city, opakování motivů nebo moralizování u politických a historických témat, ale ten vliv na světovou kinematografii je fenomenální. Probrat nějak komplexněji tohoto Picture Makera za 55 minut je stejně naivní jako meziplanetární hovor pomocí Bellova vynálezu..(08.01.2026)