Šoubyznys (1975)

V prvních minutách jsem měl neuvěřitelnou chuť to celé vypnout. Při vystoupení těch „transek“ jsem si připadal, jak kdybych znovu sledoval kontroverzní zahájení letošních olympijských her v Paříži. Naštěstí se tento francouzský film ubíral nadále trošičku jiným směrem. Pořád kontroverzním, ale dojde i na trochu té nahoty, některé kostýmy byli rovněž zajímavé (zvláště pak na herečkách), hudba nebyla tak vlezlá, dojde i na špetku toho násilí. VRK a jejich další nabídka, která sice nepřekročila průměrnou kvalitu, ale podívat se na to nakonec dalo.

Souhlas s uživatelem HonzaBez. Tohle šlo zcela mimo mne, ačkoliv vlastně k tématu a šoubyznysu mám docela blízko. Hudební scény jsou zbytečně dlouhé. Postavy se naštěstí chovají v rozumných mezích, ale zase - dialogy jsou často zbytečně dlouhé. Většinou se jak v písni, tak dialogu řekne hlavní myšlenka docela rychle, ale pak sledujeme její neustálé opakování a rozmělňování. Mít to dejme tomu 70 minut, vyznělo by to možná dalek lépe a úderněji. A tu parodii na film Kabaret si mohli odpustit, sami by na takový film neměli.

Je mi líto, sofistikované a propracované to může být jak chce, ale když po 25 minutách začnu naprosto nenávidět všechny postavy, tak ani nemám náladu to vnímat. Prvních 15 minut jsem měl sto chutí to vypnout, když se tam neustále zpívala dokola jedna sice dobře napsaná, ale jinak dost jednoduchá písnička, která svoji myšlenku řekla rychle a pak se jen opakovala, ale spolu s tím se tam i dost mluvilo, takže se zdálo, že to vyloženě muzikál nebude. A to taky byla pravda, písniček je tu pár, zvládnout se dají (i když tu o oceli jsem ve třech různých podobách slyšet nepotřeboval, bohatě stačilo jednou) a všechny vypadají jak ze zdrogované verze Televarieté, takže z nich občas vypadl stylový nápad. Jenže vše ostatní mě vůbec nebavilo a ačkoli jsem vnímal veškeré myšlenky i zákulisní shnilost a budování si pověsti skrze stále větším šokováním diváků, i tak to bylo málo na to, aby mi to vykompenzovalo ty neskutečně nesympatické postavy, ze kterých jsem měl v závěru akorát tak pocit, že každý přístup k umění je špatný, možná i celé umění je špatné a nedá se spolehnout ani na sebe ani na diváky. Poselství závěru přitom může být úplně jiné, ale vzhledem k tomu, že Yanne (nejen) obě hlavní postavy vykreslil jako hovada a malé Hitlery (i když ta scéna mě aspoň pobavila, když už nic jiného), nejsem schopný tam (a v nich) vnímat cokoli aspoň trochu pozitivního. Samozřejmě to nemusí mít nic pozitivního, ale to, jak jsem to pochopil, mi přijde podivně anarchistické. Ty tři hvězdy dávám tedy hlavně proto, že to má co říct a že to je inteligentně vedené, ale čistě pocitově bych dal jen dvě, vzhledem k tomu, jak mě to míjelo. No co už, není každý artový film posvícení. Jinak o úpadku masové zábavy, kreativity a snaze zalíbit se za každou cenu si radši znova pustím jednu drsnou srbskou "porno"-road movie, která sice není tak chytrá ani tak skvěle natočená, ale zase se v ní dokonale pracuje s prostředím a postavami, které se do průserů a bodu nesympatičnosti dostanou taky, ale vždy to má své opodstatnění i dohru. Nechce se mi tu ale na ni přímo odkazovat, jelikož vlastně začíná tam, kde tenhle film končí a pak už je vše jenom drsnější a nechutnější. Slabé 3*

Tento film by se mohl zdát trochu kuriózní, ale je skvělý. Má první zkušenost s Jeanem Yannem (a v podstatě první film tohoto školního roku)  dopadla nad očekávání výborně. V transu jsem byl  v podstatě už při úvodních titulkách s originálními animacemi a rozvernou úvodní písničkou. U  prvního muzikálového s transvestismy jsem si ještě chvíli zvykal na ten styl, ale na další muzikálové pasáže jsem místy koukal  jako na něco až fascinujícího z jiného světa  a na druhou stranu většinou hodně vtipného a  absurdního .  Ne vždycky mě baví muzikály, to se tady ale povedlo. Taková muzikálová čísla opravdu jen tak někde neuvidíte. Tady se dokáže zpívat o oceli, která je dobrá, když si chcete zaplavat a vrtí se jako ženské tělo.:D Jinak odvrácený pohled na financování divadla mě bavil a  hlavně hlavní motiv pragmatického režiséra a zasněného skladatele žijícího jenom pro svou hudbu mě tady dost dostal. První dávka menší deprese se do filmu dostala,  když jsem viděl, v jakém prostředí musí skladatel žít, ačkoli jeho nadpozemská hudba se dotýká až nebes a dokáže dokonce i jeho rodinu na chvilku udělat kultivovanější, než zase dozní. Film se ale staví kriticky nejen k  Šoubyznysu obecně, i v mnoha detailech   ( všiml jsem třeba toho karikaturovitě nadšeného  hekajícího režiséra avantgardním divadle.), ale i k hlavní dvojici hrdinů. Ano, skadatel Blonch sice zpočátků působí určitě sympatičtější než režisér Mastard. Bylo pro mě například smutné vidět, jak ho nechápe a dehonestuje jeho vlastní rodina. Když Blonch  tak bezelstně až tajemně prosil Bastarda, aby se za ním už nikdy nevracel, šla z toho až melancholie a otázka: co s tím člověkem sakra je? Jak se mu to stalo? Ale i sympatie k němu postupně zvadnou. Hlavně při jeho projevu  za pultíkem s rozmáchlými gesty o hudbě, kterou přirovnává k fanatismu a náboženství (říkal jsem si: To má být nějaká nárážka na Hitlera??). Skladatel Blonch je takový velký snílek génius v těle menšího šílence až tyrana.  Až by člověk souznil s režisérem Mastardem, když si zoufá:Chci ho zabít šestatřicekrát denně, dohání mě k šilenství. Ale musím uznat, že to je génius.Jenže Yannův režisér se zase z uměleckého autora shodou okolností mění na chladného pragmatika schopného klesnout kamkoli, aby vyhověl svým sponzorům. Oba mají naprosto jiný přístup k umění, ale ani jeden není moc plakátové kladný hrdina, naopak jsou oba plní rozpaků. Přesto  (nebo možná právě  proto) na tuto silnou dvojicci dvou naprosto odlišných hrdinů jen tak nezapomenu stějně jako na celý tento film a příběh se spoustou skvělých momentů (třeba obejmutí varhan - s následnou melodiií opravdu krásná část!....nebo to pomalé sužující svlékání té řady, co souhlasila s pornografickou show.)  Oba hrdinové nakonec jedno společné přeci jen mají: pro umění jsou schopni (jen každým svým způsobem) ve výsledku podstoupit cokoli..včetne závěrečné největší obětí.Dokonce i jeden naprosto vedlejší motiv mě zde zaujal.  Trochu mi vrtalo hlavou , proč Blonch v prostředku filmu zmizel, to bylo takové tajemné a dál se to neřešilo. A čtyřka podnikatelů obsazena figurkářemi z různých jiných francouzských komedií  byla určitě fajn osvěžením.Ta   největší  vážná rozsekávačka má ale  teprve příjít, když se ukáže, jak se pan režisér vzepře zastavení premiéry, když jsem  viděl tu smutnou premiéru bez jedinného diváka, kde najednou v poklidu usedla  bojovná četa jako by je krása symfonie opravdu tak strhla, že by zapomněli na svůj úkol, aby pak následovala střílečka, kde se  režisér-skladatel navzdory naprosto opačným názorům,  dočkají  společně  bok po boku definitivně posledního sklonu . Ačkoli možná by si někdo mohl všimmout, že spolu už při prvním setkání společně bok po boku utíkali před skladatelovou rodinou, kdy Blonch dokonce na okamžil lehce chytil režiséra za ruku a prchali ,,jakoby´´ společně jako spojenci. To to mě docela dostalo, ale asi by mě dopředu, jaký je potká společný osud. No, toto vystoupení se opravdu povedlo, takže je závěrečný potlesk zasloužený, ale zároveň znepokojivý a opět budí mnoho otázek. Tleská rota za  skvěle odvedené práci, zůstali snad někteří ,,chlapci´´ sedět na sedadlech a stále si myslí, že sledují představení nebo tleská divák za skvělý film? A taky jsem si všiml, že na poslední dvě vteřiny režisér Masstard zvedne hlavu. O tom už vůbec nevím, co si mám myslet.:D Nezáměrná chyba, drsný vtípek na závěr, pro ty co vydrželi, nebo důkaz, že i tohle bylo celé divadlo? To vám neprozradím, protože fakt  netuším. Omlouvám se, světe.Viděno v rámci Virtuálního retro kina Willyho Kufalta

Tak tohle byla „divočina“ ve všech ohledech, hodně barevná, podivně ulítlá a musím přiznat, že zdaleka ne vše mi sedlo.. Nicméně příběh majitele divadla - mimochodem pěkný šmejd a manipulátor, který si mě usmířil až s podporou talentovaného skladatelea ten byl taky dost mimo reálný svět- je působivý i zajímavý, žene se za úspěchem, výdělkem, svolný v podstatě k čemukoli... Poslední Blochův koncert byl jedním slovem nádherný a závěr tomu všemu nasadil korunu, pochopila jsem, ale na filmové vlně se nehoupám...