Sonatine (1993)

Pro mě jde o film na jedno zhlédnutí, protože mi přišel příběhově téměř prázdný, o to divnější je to, proč tomu dávám čtyři hvězdy. Ten film je tak svůj, jako je svůj panKitano. Jelikož jde o jakuzácký filmek, tak úvod je prostě skvělý. To šéfování, řvaní, zbavování se lidí je takovou klasikou. Nejvíce mě dostala jízda autobusem, to byl takový jakuzácký zájezd :D. Poté jsme se dostali na pláž, a tady přišel ten zlom. Příběh se úplně pozastavil. Ne třeba na 10 minut, ale 40 minut. A aby ta banda jenom neseděla na zadku, tak si všichni hráli na různé vylomeniny. Bylo tak kouzelně zvláštní sledovat členy jakuzy, kteří se nebáli ukázat své pubertální já. Ta devadesátková hudba byla velice fajn. Jednou stačilo, ale bylo to fakt zajímavé. Mé hodnocení:7/10

Prázdniny po jakuzácku. Film jako stvořený pro to pustit si ho horké letní noci. Jedinečná atmosféra díky perfektnímu ( jemnému, rozjímavému, zvláštně příjemnou hluboce emotivní melancholickou náladu vyvolávajícímu )  soundtracku velkého hudebního mistra Džó Hisaišiho - dvorního skladatele filmů studia Ghibli a částečně i Takešiho Kitana, jehož tvůrčí styl zde spolu s Hisaišiho hudbou vytváří téměř nadpozemský snový zážitek. Samozřejmě se jedná o typického Kitana - režiséra/scénáristu. Zde jakoby se v příběhu nedělo nic zásadního, postavy rozmlouvají, dělají podivné věci, ale přitom z toho vlastně nemůžete spustit oči a jste vtaženi do ve své podstatě promyšleného díla, které nabízí (ale nenutí) silný prožitek. No a pak tu máme Takešiho Kitana jako herce v jeho zase typické a jedinečné poloze 168 centimetrového skrčka co vypadá, že neumí do pěti napočítat, ale když něco řekne nebo udělá, tak Vás to trefí. Pokud se mu nelíbíte, tak Vás vyplísní a pošle do prdele takovým způsobem, že už mu neřeknete jinak než Pane, no a pokud vytáhne bouchačku nebo rovnou kulomet, tak jste v podstatě v hajzlu. 8.5/10

Poetická gangsterka, která Kitanovu tvorbu víc proslavila v zahraničí a která povedeně míchá prvky z Ten chlap je magor i ze Scén u moře. Vznikl tak asi sice ne zrovna nejvstřícnější Kitanův film, ale film, který umí dát každému něco. Pro mě to byly třeba ty srandičky na pláži nebo scény ze silnice, kde mi to maličko připomínalo až Kiraostamiho. Pořád je to ale gangsterka, takže se zde umírá a nechybí ani násilí. A i když nemůžu říct, že by mě to úplně odrovnalo, tak i tak se mi to líbilo. Něco z toho se pak dál rozpracovává v Ohňostroji, avšak Sonatine mi sedlo víc svou upřímnější existenciální krizí, která, vzhledem k tomu, že ji má zasloužilý jakuzák, vede sice k očekávatelnému, zato ale jedinému možnému vyústění situace. A jelikož sám ví, že se ona chvíle blíží, prostě užívá dne. Zní to teď možná jako klišé, ale v tomhle podání rozhodně není, zvlášť když se to týká postavy, se kterou se z mého pohledu nedá sympatizovat, pouze jen upřímně zajímat o její osud. A vtipné scény to příjemně oživovaly. Z Kitanovy tvorby u mě stále vedou Scény u moře, ale Sonatine mám mezi top 3 nejlepšími, společně ještě s Kikudžirem. Tenhle styl mi prostě sedí, jen jsem mu zatím ještě úplně nepropadl. 4*

U filmů Takešiho Kitana je dobré vědět do čeho jdete. Sonatine je sice filmem o yakuze, ale násilí a akce není jeho hlavním zaměřením a nějak se ji nesnaží estetizovat. Místo toho ukazuje existenciální krizi jednoho zasloužilého gangstera hraného samotným Kitanem. Jeho kamenný obličej necukne před ničím. V nejakčnějších scénách, které jsou dosti antiklimatické, ho vidíme jak prkenně stojí, střílí a ani se nehne. Vražda tady nic neznamená. Tu a tam řekne pár slov, občas se zasměje, ale spíše mlčí. Kolem něj se jeho kolegové baví a on si není jistý, co v yakuze vůbec dělá. Všechno je pomalé, jakoby nezajimavé. Hezké, ale mizivé. Obrazy pomalu plynou, dirigovány typickým Kitanovým střihem a najednou to všechno skončí. Jestli hledáte zábavnou gangsterku, Sonatine vaši chuť asi neuhasí, ale jako subtilní drama o apatii a absurditě funguje skvěle. 10/10

Extravagantný člen tokijskej yakuzy,Murakawa, bude vari čochvíľa so svojimi vernými mužmi vyslaný na misiu na Okinawu, aby doplnili spojenecké rady klanuNakamatsov, ktorý údajne rozpútal vojnu proti konkurenčnému klanuAnanovcov, či dokonca ešte jestvuje i potenciálna možnosť zrovna v tom prostom význame, že obidve znepriatelené strany napokon čakajú iba na to, kedy už konečne medzi nimi zavládne ("(ne)definitívny") mier, čiže sa v podstate snáď automaticky ponúka otázka v tom zmysle, že tento protagonista by mal byť predsa akýmsiposlom dobrých správ, ktorý by mal skrátka ponúknuť nejaké「diplomatické riešenie」, aby jednoducho povedané:„Koza zostala celá a vlk sýty, alebo úplne opačne, čo poviete?” A to ešte ani zďaleka nie je všetko, čo by mal presne takýto ostrieľaný typ človeka v novom prostredí očakávať, však? • Kitanov akčný thriller síce mal veľmi kvalitne rozvinutú hlavnú myšlienku, a to predovšetkým v priebehu samého začiatku a rovnako tiež i na svojom konci, kedy už zväčša iba išiel v naprosto zavedených šľapajách, no, budiž, absolútne rešpektujem samotné finále aj s určitým dodatkom na samý záver, no akosi vôbec nemôžem preglgnúťstredtejto snímky, kedy som si buď pripadal, ako v japonskej obdobe reality šouFarma, alebo taktiež i niečo na takýto spôsob, že„Nevedieť sa spratať do kože, a preto budem vystrájať samé somariny, aby som tým zabil nudu,”čím divákovi vytvoril kompletne zvláštny pocit na duši, ktorý v konečnom dôsledku priamo vyústil do konečného zhodnotenia počinu do podoby 3*, keďže toto danéjadro, by som normálne povedal, že je až strašne nadbytočným, a to i napriek tomu, že v ňom vystupovala pôvabná žena, no so zbytočným, a k tomu i s často nevyužitým potenciálom, až by som miestami podotkol, že tam nemala vonkoncom čo hľadať!? • Áno,scenárje pravdepodobne tým najslabším článkom, prečo film nedrží kompaktne, ako celok, za to na strane druhej, má i mimoriadne zaujímavý, filmový plagát, je zručne a svižne nakrútený, a to prostredníctvom svojej obrazovej stránky, ktorú znovu sprostredkoval japonský kameraman,Kacumi Janagidžima, ktorého práca ma nedávno uchvátila i v kultovom spracovaníBattle Royale, kedy podal zrejme svoj najlepší, kameramanský výkon. A mimochodom, jedná sa o dvorného『Muža s kinoaparátom』,Takešiho Kitana, kde opäť nesmel chýbať ani začínajúci, dvorný herec,Susumu Teradžima, s čoraz väčším, hereckým priestorom... •Vidieť toto skromné dielko nepovažujem za veľkú stratu času, no súčasne ho vidieť v takejto podobe, znova rozhodne netúžim, to by som musel najskôr len vynechať citovanú, stredovú pasáž, ktorá mi vskutku prišla, ako z celkom iného, kinematografického diela.