Snílkové (1991)

Zatím předposlední režijní počin Pierra Richarda, který se z Roztržitého, Velkého blondýna a dalších smolařů od 90. let postupně přehrává do vážnějších rolí. V tomto filmu předvádí vskutku minimalistické herectví a prakticky žádnou komediální eskapádu. Oproti jeho těsně předchozím (Uprchlíci, Nalevo od výtahu) i pozdějším (Šachová partie, Paříž 36) filmům, známých i z našich kin, jde o slabší a v podstatě postradatelný kus. Za zmínku v tomto melancholickém až melodramatickém příběhu ovšem stojí téměř geniální, nečekaně vtipná a v dnešní době i nečekaně aktuální scéna vyjednávání Charlese s odboráři. A později jen o něco méně trefná scéna s pokutováním od dopravních policistů. Ale za víc jak *** to nestojí.

Pierre Richard vytáhl z kumbálu Hračku, oprášil ji a udělal dospělejší. Jenomže i méně hravou a téměř bez vtipu. Tentokrát nebyl v roli koupené hračky, ale v roli kupujícího, bohatého průmyslníka. Sice i na svůj věk vypadal dost sexy, ale postavu, kterou hraje, nemůžu mít ráda. Zlý, chamtivý, manipulativní muž bez emocí a jeho obrácení se mě nijak nepřesvědčilo. Vyšla mi z toho na sílu natočená ne/komedie bez výraznějšího děje. Závěrečné opětovné setkání s původně koupeným kamarádem na hraní však trochu vtipu mělo – pomalý běh k sobě jak z romantického filmu. To byl gag. Ale asi jediný. SHRNUTÍ: K hračkám z dětství se většinou nejde vrátit. A i kdyby ano, už jsi zapomněl, jak si hrát.

Jeden z mála filmů, kde uvidíme slavného komika, kterak právě on není za blbce, ale naopak je považován za velkou rybu. Dohromady s Smaïnim Fairouzem jim to celkem klape. Jenže průmyslník se po celou dobu chová spíše jako robot a i tuto epizodu chápe stylem šéf-podřízený. Jak oportunistické v kontrastu s filmem Hračka, kde naopak jeho postava dělala opičky synovi tiskového magnáta. Je to také film o tom, že nejen prací živ je člověk a leckterý bohatý by si občas mohl zaskočit mezi obyčejný lid, aby neztratil přehled o tom, jak se žije.

Pierre Richardse představuje v roli slovutného průmyslového magnáta. A jedná se osamoceného boháče, který se kuriózní cestou spřátelí s výřečným mladým Arabem, kterého pojme za svého osobního kadeřníka.Velkých komediálních situací se nedočkáme.Richard chtěl působit distingovaně, což se mu podařilo. Kdo byl zvyklý na jeho roztržité eskapády a bláznivé komediální výstupy, zažije jen jeho nezvykle umírněnou hereckou polohu. Jeho spoluhráčSmaïn Fairouzezásobuje film energií, no největší sympaťák to zrovna není. Přiznám se, že mně jeho projev povětšinou přišel mírně nesnesitelný. Psala se už devadesátá léta, Richardova komika už pomalu a jistě brala za své, tak si vyzkoušel i něco pro něj méně obvyklého. Ačkoliv tento film nese prvky jeho staršího snímkuHračka, k tomuto filmu má svým vyzněním mnohdy podezřele blízko.Docela se film i někdy vleče.Stále jsem čekal na skutečně pořádnou komediální scénu, jenže prostě takový prostor nebyl v tomto filmu dán. Zcela nevyužitý bylJacques Seiler, věčný tyran proslulé francouzské komediální partičky Les Charlots. Jeho soukromý detektiv působil až nadbytečně. Závěrečné shledání dvou protagonistů po sedmi letech vyvolalo takové dojemné pocity a zanechalo příznivý dojem. Celkově je film pramálo komediální, vážná linie působila nedotaženě i scenáristicky těžkopádně. Takže výsledek je poměrně takový rozpačitý. Pierre Richard s ním velké úspěchy neslavil. Zapadnout si ale také nezaslouží.6/10

Jeho život je pohádka, ale i ten nahoře někdy... už nemůže snést v ústech pečená holoubátka. Šíleně smutný rezident moci. Hoře mu stoupá do nosu.  Zahoří. Po lidsky deštivém dnu, zážitku v rozevláté čtvrti. Brodit se kaluží. Toulat se se čtvrťákem. Nazout si boty všednodenní ulice. Jako to svého času měli pan Viola a Claudie. A když steak, tak kousnout si i do kosti, tvrdé etapy, s patkou chleba.