Sladký kal (2006)

silný psychologicko -dramatický príbeh. Zdalo by sa že hlavnú úlohu v celom filme hr kibuc. Požierajúci individualitu a slobodu človeka , presadzujúci kolektivizmus vo všetkom, ešte aj v "odchovni malých batoliat" odlúčených od svojich rodičov. Brrrr. Domnievam sa, že takéto príbehy sú príbehmi mnohých ustanovizní presadzujúcich prvidla kolektívu nad individualitiu, rovnako sa ten príbeh mohol odohrávať v komunite Mormonov, anemitov, či v klštornej reholi Augustianok , či v kmeni afrických krovákov. Kto sa nepodriadi, trpí. Krásne herecké výkony hlavnej predstaviteľky a mladého chlapca. Zaujímava harmóniova hudba. film ma u mňa spoľahlivé 4 bodiky.

Kibucy měly v období Britského mandátu Palestina a v době budování mladého státu Israel nezastupitelnou roli. Do země přicházeli často sirotci a válkou rozbité rodiny a kibucové zřízení se do určité míry jevilo jako nejlepší možné a jako dobrý způsob jak mnohdy traumatizované nově příchozí začlenit do společnosti. Jenomže film Sladký kal, který by se dal rovněž přeložit jako šílená země, se neodehrává v období II. světové války ani těsně po ní. Děj je zasazen do poloviny sedmdesátých let, kdy už se do určité míry kibucy tvrdého jádra přežily. Kibuc tohoto typu může být stále pro určitý druh lidí vhodnou alternativou. Ovšem pro někoho, kdo nemá stádní povahu, je rád sám sebou a chce o sobě i své rodině také sám rozhodovat, musí být tento životní styl učiněným peklem, stejně tak jako pro hlavního hrdinu Dvira a jeho matku. Dvirova matka je sice psychicky nestabilní, ale pravděpodobně by v jiném prostředí obstála, neboť její labilita do určité míry právě pramení z toho, co se kolem ní odehrává. Společenství, kdy ani malé děti nemohou být přes noc spolu s rodiči a kdy se musí hlasovat o tom, zda může přijet návštěva, či zda se pořídí pro dítě nové kolo, je zkrátka patologické. Film je to výborně natočený a není pochyb o tom, že autor moc dobře ví, o čem mluví.

Lidský a citlivý příběh o životě a obyvatelích kibucu. Je velice důležité, že byl natočen někým, kdo v tomto prostředí vyrůstal. Těžko říct, zda to bylo až tak zlé, neboť zde je pilířem příběhu duševně nemocná a zlomená žena a ta bezvýchodnost je do očí bijící. Jsem vděčná, že se takové filmy točí. Nyní mám myslím hodně reálnou představu jak to v kibucu vypadá. V příběhu je cítit zřetelně nesvoboda a stádovost takového společeství. Základem jsou vznešené myšlenky, ale lidská rasa nemá předpoklady se jich dlouhodobě držet. Vždy to je dílo a cíl jednotlivcú, ale jako celek selhává. Myšlenka je krásná. To však byl socialismus a družstevnictví také..Zřejmě se nelze ubránit hierarchizaci ikdyž skryté. Kde je něco pevně dané, nesvobodné/a děti těch rodičů neměly volby/, tam je tendence k revoltě a porušování pravidel. Z dostupných informací vím, že kibucy přetrvaly dodnes, počet dokonce v určitých letech stoupl, takže něco tam funkčního bude. A možná je srovnání s naším bývalým režimem příliš tvrdé.V kibucech byla lidem od narození odpírána jejich přirozenost, rodičovská láska, rodiče byli zproštěni rodičovských povinností, aby mohli pracovat...Už tohle samotné jde proti zdravému rozumu. Já osobně bych v kibucu žít rozhodně nechtěla, ale jsem moc ráda za možnost nahlédnout do trochu jiného světa a uspořádání společnosti.

Psychologické drama s pomalejším tempem, navíc v nezvyklé mezinárodní koprodukci, vypráví příběh z izraelského kibucu 70. let, kde jde o konflikt mezi jedincem, který touží uniknout z omezujícího prostředí, a kolektivem, který s ním manipuluje a snaží se mu vnutit svou představu štěstí a životního stylu. Film vyznívá jako příliš tvrdá obžaloba kibuců, které ve skutečnosti byly organizované na bázi dobrovolnosti a tvoří nejfunkčnější pokus o rovnostářské společenství vybudované na myšlenkách nacionalismu a sociálního programu. Kibucy pochopitelně nemohly obstát v prostředí bohatnoucí a individualistické společnosti, ale to, že existují dosud, svědčí o tom, že to byl a je zatím nejlépe organizovaný projekt svého druhu, který nemá nic společného s reálným socialismem, jak jsme ho poznali u nás. Podobný příběh o nekonformním jedinci nemusí být jenom z prostředí náboženských sekt nebo ideologicky vyhraněných komunit, může jít o vzpouru dětí proti svým rodičům, kteří jim chtějí diktovat svůj životní styl, a může to mít spoustu dalších verzí. Celkový dojem: 60 %

Autobiograficky ladený príbeh z izraelského kibucu môže nášmu divákovi pripadať vzdialený, až exotický. Ale ak už má po oslave päťdesiatky, bude mu pripadať dôverne známy, pretože princípy kibucu sú prakticky totožné s princípmi združstevňovania, s princípmi platnými v sektách a princípmi, na ktorých sú založené pyramídové hry. Vo všetkých uvedených prípadoch sa ich zakladatelia a najbližší nasledovníci topia v blahobyte, zatiaľ čo ostatní iba dúfajú a neskôr zúfajú. Film je dosť opisný, kritika kibucov je opatrná a posolstvo, ktoré vysiela mohlo byť dôraznejšie. Ale inak sympatický, dobre pozerateľný film.