Sindibád (1971)

Úplně jsem si při sledování vzpomněl naFelliniho Casanovu. Ten je dvě a půl hodiny dlouhým čekáním na skvělý závěr, kde Casanova bilancuje nad svým životem, zatímco Sindibád má to bilancování v sobě už od začátku, ale drtivou většinu času ho tvoří podivná retrospektiva toho samého, co u Casanovy. A oba filmy mají společné to, že jsou podobně "záživné". Tady je to samý romantický dialog, urputná snaha o poetku, seladonské vztahy, kdy každý je jen další čárkou a ničím víc... A provází nás tím muž, který celý život nic jiného nedělal a vlastně každou, kterou potkal, svedl a každému, kterého potkal, svedl manželku či milenku. Tahle pocitově tříhodinová zpověď ale nevede ani k rozhřešení, ale prostě jen k pohřbu. Co s tím? Nevím, prostě něco. Zpočátku mi to připadalo, jako naprosto odatrkativněné a jinak pojatéZlomené květiny, ale vzhledem k tomu, že se to k některým předešlým vztahům ještě vracelo, tak jsem nakonec dospěl k jinému přirovnání. Tak jako tak nemůžu říct, že by mi to sedlo. Mimo pohřební scénu a možná i tu v restauraci mě to nechalo vyloženě chladným, poetice montáží "líbivých záběrů" jsem na chuť taky nepřišel a sympatie jsem si též k nikomu najít nedokázal. Vizuálně to přitom nevypadá špatně a střihová skladba je jednak promyšlená a taky sem tam významově působivá, ale jak to dlouho působí, že to jde odnikud nikam a drtivou většinu času vyplňuje tuctová (byť cílená) pseudo-romantika, tak se to u mě celé minulo účinkem. Lepší 2*

Výtvarně nádhernou záležitost s bohatou dobovou výpravou, kamerou a originálními prostřihy ještě z času na čas spestří kousek pěkné hudby a tím výčet kladů pro mě nadobro končí. Žel ani nadprůměrná výtvarná stránka tady nedokázala (až na pár podmanivých sekvencí) zahnat do kouta mé obrovské znudění z filmu s naprosto nezáživným, odosobněným a chvílemi až vyprázdněným dějem v podobě útržků ze života a hodů stárnoucího milovníka žen a jídla. Režisér ve snaze udělat ryze komorní film stylizuje kreace herců tak, že nejednou chodí, mluví i jednají pomaleji ve srovnání s běžným životem a zapomínají u toho vyjadřovat jakékoliv výraznější emoce. Zoltán Latinovics mě před časem bavil v komediiVitejte, pane majore!(1969), tady mě málem jeho výkon strhl do tuhého spánku, asi jako celý tento formálně vyleštěný film bez příběhu a bez myšlenky.[45%]

Wikipedia uvádí 9 fimových verzí "Námořníka Sindibáda", tuto (neprávem) opomíjí. Dandyové, Casanovové, Sindibádi (a Huszárikové), jak je (jak se) zobrazit? Zde se stárnoucí Sindibád vydává na svou poslední cestu, aby našel další lásku, tentokráte už tu pravou. Nejspíš ji našel tam, kde mnoho konvistadorů, záletníků a jiných dobrodruhů: v duchovnosti (katolická víra je jen zúženou volbou). Ženy (mladé a krásné, ale posléze i staré, byť stále krásné), vybraná jídla a pítí, cestování a nepříliš vypjaté dialogy, zkloubil Zoltán Huszárik svými obrazovými kompozicemi (mezi nimiž vyniká tanec) do filmu, jehož vyznění je spíš meditativní než erotické.

Již popsaná, vysoce estetická forma, je věcí první. Nádherná kamera i výprava. Všechna čest geniální sekvenci jezení, kde se mi dělalo špatně jenom na detailní záběry rosolovitých pomazánek a následném uvědomění, že Zoltán Latinovits (společně s Andrásem Kozákem nejvýraznější maďarský herec) to sežral všechno najednou. A věcí druhou je stránka zvuková, textová - jak skvěle vyzní hláška "Zabiju tě" v takové hyperstylizaci. Ve své podstatě je Sindibád neskutečně smutným filmem - vědomí, že opravdová láska s velkým L nikdy nepřijde a zklamání míchající se s naprostým vyčerpáním po zjištění, že hledáním lásky strávil Sindibád celý život.

Ukázka dialogu: "Mými druhy jsou smaltované dostavníky" - "Žáby, hadi a křečci vidí počasí dopředu" - "Ano, pouze rovní muži nevidí zítřka.".....Dáva vám to smysl? Že ne? A takových slovních perel je film plný od začátku do konce. Vyprázděná narace s hezkými obrázky, kdy prošedivělý muž středního věku prochází městem a byty se secesním nábytkem a ženské protějšky se mu nabízejí bez rozmyslu, jak zrovna tvůrce napadne. Sááákryš a to jsem si myslel, že jsem artově založený a pocitové filmy jsou moje krevní skupina. No nic, popojedem. Aťžijou smaltované dostavníky!