Screamplay (1985)

Jediná dokoukávka z roku 85 a výsledek jsem nečekal - černobílý horor ve stylu expresionistického počátku 20. století. Režisér tomu dal styl a zaslouží si obdiv, bohužel ale přesně ten styl, který se mi opravdu velice nelíbí. Ty šílené masky, ostrá světla, nepřirozené herectví vše jak z ochotnického divadla mě příšerně štvaly i v počátku 30. let, takže za mě spíše body dolů. A pod tím? Tuctová kriminálka z činžáku, kde mladý režisér píše krvák a někdo vraždy realizuje za něj. Stokrát omletý námět a kdo je vrah došlo dokonce i mě. Sice je tu plejáda bizarních a místy zábavných postaviček, ale celé se to utápí v nudě a příšerném přehrávání. Nebýt toho stylu, tak to ani není hororové. Chápu fanoušky, kteří dají víc, ale pro mě max na 2*.

Neuvěřitelná pocta starým němým expresionistickým německým flákům typu Kabinet doktora Caligariho. Nevěřil bych, že to někdo dokáže zfilmovat s takovou vášní a vizuální stránkou a dokonale se hodící jazzovou hudbou! Režisér Rufus Butler Seder ztvárnil i hlavní roli scénáristy Edgara Allana a je převeliká škoda, že stvořil jen tento jediný film. Moc by mě zajímala jeho další tvorba. Neznám podobný novodobější snímek, který by se staré klasice přiblížil tak, jako Screamplay. Produkci si pod svá křídla vzala Troma a já Lloydu Kaufmanovi opět tleskám, ten člověk má skutečně vytříbený vkus!

Ta pocta atmosféře starých horrorů je fajn, černobílý formát je super, naoko a záměrně levné triky jsou super. Rufus Butler Seder v hlavní roli Edgara Allana je naprosto výborný, mnohé další postavy jsou parádní, ale celkově jako film to stojí docela za prd. Dějově nic moc, zápletkou nic moc, atmosféra hodně kolísavá, převážně nudná, těch pár dobrých záběrů a scén vás tak akorát probere z ospalosti (koukal jsem to na čtyřikrát!!!!!). Krátce řečeno - forma je hodně fajn, obsah je hodně nefajn. V podstatě všechno důležité zmínil již Obitus.

Nádherná pocta starým horrorům (především tedy Psychu). Zajímavé postavy, úmyslná černobílost, krotící se násilí a monologové rozmluvy hlavního hrdiny. I když je to Tromácký film, tak se ostatním jejich dílkům moc nepodobá, to bude nejspíš tím, že ho nerežíroval přímo Kaufman, na kterého jsou diváci nejvíce zvyklí. Výborný film, na který se určitě ještě mnohokrát podívám.

Že je Screamplay poctou německému expresionismu a jejím představitelům je lehce poznatelné od prvních záběrů. Poznal jsem to dokonce i já a to mám o této oblasti povědomí jen z několika málo filmů (Metropolis, Upír z Nosferatu, Kabinet Dr. Caligariho) a z prohlídky berlínského Deutsche Kinemathek Museum. Sledovat film, podávaný stylem starým téměř 90 let, chce ovšem něco navíc. Je milé pokochat se přehráváním herců, typickým pro počátky (němého) filmu, černobílým, jakoby nekvalitním obrazem nebo pokřivenými scénami, plnými stínů, papírových stěn a sem tam i posunuté perspektivy, ale zájem o vnější stránku mně osobně nevydržel dlouho. Scénář mě nebavil, možné hlubší odkazy jsem díky své malé orientaci v žánru nepochytil, po velkou část filmu jsem se tedy proto nudil. Upozornuji, že je to možná moje chyba, a že si filmový labužník dávného expresionismu odnese z nabídnuté podívané jinší zážitek. Pozn. Milovníkům německého filmu berlínské muzum vřele doporučuji (http://www.filmmuseum-berlin.de/), je zde velká sekce o Marlene Dietrich a přehled aktivit slavn firmy UFA a nejvýznačnějších režisérů oné doby - von Sternberga, Wilhelma Murnaua a Fritze Langa. Langův film Metrpololis běží ve speciální expozici, v temných kulisách na cca dvaceti obrazovkách s posunutým obrazem, působivé..