Rozhodčí (1984)

Tak krásná thrillerově-hororová komedie z toho mohla být... a přitom z toho je jen prvoplánová a od jisté chvíle průhledná moralitka. Dokonce to chvílemi vypadá vyloženě jako komedie, ale zároveň je vidět, že to Mocky chtěl brát naprosto vážně. Ale to už asi bude tím, že cokoli jsem od Mockyho od 80.let výš viděl a nebyla to komedie, tak mi to spíš přišlo jako nezáměrná parodie vyloženě vážných témat, ke kterým by se Mocky rád vyjádřil. Chce se to vyjádřit k hooligans a agresivním sportovním fanouškům obecně, ale nedokážu to brát vážně, když tu nikdo nemá aspoň trochu propracovaný charakter. Prostě je to střet jasně daného dobra s jasně daným zlem, přičemž zlá strana nahání tu dobrou podobně, jako v brakových home invasion hororech. Fotbaloví fanoušci zde prostě jsou jako nemyslící dav, což by ještě bylo ok, ale časem je to už jen souboj několika pomatených individuí s rozhodčím a jeho přítelkyní a jakékoli poselství o davové psychóze se rozplizlo v té nechtěné parodii. Ani ten rozhodčí není nijak charakterní a vlastně vždycky, když mu nehrozí nebezpečí, tak se líbá s přítelkyní nebo řeší milostné a sexuální věci, někdy dokonce tak, jako by po něm vůbec momentálně nešlo několik hooligans s cílem ho zavraždit a pomstít smrt jednoho z nich, kterou neopodstatněně přikládají jemu. Přitom to začne docela seriózně, až teda na dresy fanoušků (ten Pluto tam dělal co, mankote?) a určitou lenost vymyslet aspoň název pro fotbalový tým, ale docela věrně to vystihuje chaos a atmosféru na stadionu při zápase, jenže od té smrti to jde celé do kytek. Celé by se to okamžitě mohlo tvářit jako parodie, ale chybí tam cokoli, co by naznačilo, že to tak bylo míněné, podobně jako uBaletek. Tam se s tím ale dalo nějak vypořádat a ještě to jakž takž brát vážně, tady fakt ne. Cením určitý filmařský um, počáteční potenciál, herecké výkony, ale jinak to šlo mimo mě. Možná to celé měl být útok na naprosto vše okolo sportu, ale jako takový by byl opět těžce prvoplánový - a to už jsem zase tam, kde jsem začal. Lepší 2*(16.01.2025)

Co mě vlastně nutí opakovaně sahat i po filmech, které mi dřív nesedly? To když ve mně přesto cosi zanechají na delší dobu, když jde o film oblíbeného režiséra či herce, ale také, když se daný film časem objeví v dříve nedostupné, krásně čisté restaurované kvalitě. Zde platí vše z toho a já si už dávno plně zvykl na Mockyho neotřelý a provokativní styl, takže mi jižRozhodčíoproti dřívějším dojmům nepřijde tolik WTF, byť v kombinaci se scénami ve stylu akčního béčka 80. let a navrch střídáním brutálního násilí s lidovými gagy a hudbou jak z nějaké animované grotesky, zde Mocky teprve vchází do nové bizarní dimenze. Nicméně to vše vyvádí na pozadí nesmírně zajímavého námětu s ukázkou následků davového fanatismu na sportovních utkáních. V první třetině se snaží vykreslit společenský problém se záběrem na zákulisní proces i dění v médiích, přidává glosování v roli policisty a funguje mu to skvěle i přes časté vkládání humorných gagů. Filmu jako celku určitě nechybí přesah, jen ten časem trochu zapadá v stále akčnějším dění, které sice má svižné tempo a nenudilo mě, ale víc než druhá polovina tu ztělesňuje vesměs jediné sdělení o fanatismu a násilí. Ten odklon k čiré absurditě a přímočařejší akci zamrzí, zase ale musím uznat, že celý ten bizarní žánrový námět o skupince lidí, která se rozhodne vyhledat svého „ideologického nepřítele“ a pronásledovat ho až do vytouženého smrtelného vyúčtování, má v sobě originalitu i slušné černohumorné grády a do Mockyho stylu plně sedne. Fungoval zde na mě i jistý opar noční atmosféry a svérázné postavy nejen Michela Serraulta, ale i Maleta a Brosseta. Na některé filmy, byť i vyvolávající původně lepší dojmy, do pár týdnů pozapomenu a časem si z nich nevybavím mnoho. ToRozhodčíje jiný případ, tady ten nezaměnitelný zážitek zase i přes jisté výhrady budu mít v paměti a neklidně přihazuji hvězdičku.[75%](21.10.2024)

Jean-Pierre Mocky je mistrem ve stylu filmů s odpornými postavami, groteskní domýšlivosti či drzým a nepříjemným jednáním postav samozřejmě průměrných lidí, kteří se chovají jako zvířata. ♦ Mezi Michelem Serraultem, který hraje psychopata, Eddym Mitchellem coby arogantním rozhodčím, a celou galerií vedlejších postav nemá být žádná z nich spasena, žádná nevzbuzuje empatii. Ani Carole Laure jako snoubenka Eddyho Mitchella. Michel Serrault a jeho parta nestvůr, často fyzicky i psychicky odpudivých, pronásleduje rozhodčího, který je přiměl prohrát svůj zápas. ♦ Ultimátní hon na muže plný tragických vyústění probíhá kolem stadionu, televize, nepoužívané továrny, moderní a bezduché, lidských obydlí, napokon i v útrobách Země, ironickým koncem navrch. ♦ Na rozdíl od jiných filmů, které se snažily ukázat lidskou stránku chuligánů a společenské důvody, kvůli nimž se takoví lidé zapojují do svých často smrtelně nebezpečných činů, je Mockyho film kritikou vnášení násilí do milovaného sportu. Proto vše zobrazuje tak hyperbolicky. Tímto způsobem se ztrácí každá lidská vlastnost postav a zbývá jen jejich zlotřilá stránka. Zatímco Mocky byl charakterizován jako nejanarchičtější z francouzských režisérů, v tomto filmu se staví na stranu řádu, jak dokládá rozhodčí. Michel píská penaltu, protože je to spravedlivé a ne kvůli nějakému negativnímu příklonu k Ricovu týmu. Skutečnost, že se chuligáni chovají tak iracionálně k někomu, kdo je nevinný, posiluje Mockyho inklinaci k rozhodčímu, bez něhož by byl fotbal barbarským sportem, bez jakýchkoli pravidel, která mu dodávají jeho relativní civilnost a činí jej vhodným pro široké publikum. Mockyho film je odsouzením násilí ve fotbale, mentality, která vytváří chuligány a proměňuje lidské stádo v zaslepeně jednající monstrum. ♦ PS: Dílo, které lze doporučit těm, kteří mají radost ze sledování nejošklivější formy násilí – byli jste varováni!(14.12.2022)

Celkem zajímavý námět je doslova przněn obsahem. Na začátku je faul při fotbalovém zápase a rozdivočelí, zhusta frustrovaní fanoušci, kteří chtějí dát rozhodčímu co proto, protože jejich klub prohrál. Až sem to jde, až na tu nepochopitelně veselou hudbu. A pak začne dějový mazec, počínaje doslova komickou a mimořádně neschopnou dvojicí policajt + policajtka, když nejdou otevřít pancéřované dveře od běžného bytu v bytovém domě - najednou se najde po ruce autogen, obchodní domy jsou otevřené, přestože je noc a nikdo v nich není, že se někdo utopí nebo uhoří je jaksi mimochodem... a když už policie konečně najde hlavního strůjce toho všeho, tak se na zdi náhle objeví telefon a policajt se rozhodne, že si zavolá a utíká se nanovo a ten nejapný závěr tomu nasadil korunu... Jojo, rok vzniku 1984 jasně ukazuje, kam se začala ubírat kvalita filmů a tohle dílo je přímo ryzím produktem...(12.07.2013)

Skutečně podivný děj se surreálným nádechem, kde jedině Serrault za něco stojí.(14.01.2022)