Roselyne et les lions (1989)

Tak, a konečně vím jak na ně, na ty velké kočky. Domníval jsem se, že ve shodě s vědou mají vynikající sluch, takže se na ně musí šeptem. Ale opět opak je pravdou, musí se na řvát co to jde. Také se musí přitom švihat bičem a šelmám strkat před oči jakousi tyčku. Takže nic pro mě. A pamatuji se, že ani v školním věku nezanechal ve mně cirkus žádné paměťové stopy (akorát to,  že dva spolužáci dostali ředitelskou důtku, že byi na večerním představení). Avšak (Vodňanský by řekl "kupodivu avšak ale") tenkrát šelmy nekaučovala žádná Roselyn, to by se věci měly jinak. (A kdybych byl ředitelem cirkusu, nechal bych nejspíš v manéži pobíhat čtyři Roselyny a jednoho lva). - Na rozdíl od jiných se domnívám, že Cirkus Humberto (seriál pode románu Eduarda Basse) je zatím nejvyšší meta, na kterou se v rámci cikrkusového umění mohu dostat.(10.03.2025)

Roselyne stojí mezi Beineixovým zředěním sama sebe v Betty blue a jeho definitivní nečasovostí v IP5 a pak žel i finálním úpadkem. Má v záhlaví naprosto mimózní zálibu lidské minority v trápení svobodných šelem (morálku film nemá žádnou!), a ta je navíc příbuzná opakující se zálibě umění v cirkusovém prostředí – jak se to vrací pomalu od komedie dell arte přes všechny Mascagni, Kohouta a harlekýna a v padesátkách třeba od Ophulse anebo u našeho Basse a Františka Tichého, přes Až přijde kocour – to vše v tom, zdá se mi, má svoji ozvěnu (ostatně poblíž zde je Nebe nad Berlínem, a ostatně Jakubisko, Jodorowsky, Kusturica, že)... Jenže příběh Roselyne je jako často u Beineixe i o mnohém jiném. Je velmi povlovně plynoucí, užívá si nezávaznost peripetií, vyprávění nepodstatného, atmosféru; zkouší háčky generační zkušenosti. Zajímavé, kolikrát od šedesátek je ve filmech svobodou motorka… Pro mě nepochopitelná, špinavá, hlučná věc – mám max kolo a rychle z něj koukám sesednout – nebaví mě prostory míjet, radši se zapouštím do mikroprostorů. V Roselyne ve výsledku nejsou středobodem ani tak ty nebohé šelmy, ale trochu zvláštní párek, víceméně nehrající, prkenný, plavý šestadvacetiletý krasavec hrající devatenáctiletého a vedle něj teprve Roselyne, někdy zvláštně vyžvejklá, ale většinu času překrásná princezna, spíš andělská než ženská Isabelle Pasco. Prvních čtyřicet minut filmu trávíme v tuhém systému francouzských lyceí, které se lvy nemají společného už vůbec nic. Lvi jsou svoboda – ale svoboda v kleci a s drezůrou? Neklape mi to. Film se v tomhle momentu jeví jako nějaký počátek vývojového románu, v němž lvi hrají snad – snad – úlohu metafory vlastního zrání, krocení toho trapáckého vnitřního „tigra“ uvnitř. Ale ne! Neřekl bych, že by Roselyne šla takhle „hluboko“. Okolo stopáže hodiny a půl, tedy tam, kde běžné filmy končí, se konečně pomocí dráždidel na opice (ehm lvy), přes bandy ukoptěných bílých cigánů z Balkánu a přes hromady propuštěných a zardoušených trpajzlíků dostáváme k chvílemi až okatě velkolepé filmařině v zimovišti cirkusů. Kam se hrabe Humberto, tohle má tah na bránu i napětí (pravda, Betty Blue jsem nedýchal častěji, ale zas ten pád do blbiny ke konci…).(03.01.2025)

LFŠ 2009S neobarokními filmy se pojí fráze v podobě "styl vítězí nad obsahem (vyprávěním)", jenže existuje několik výjimek (spíše potvrzujících pravidlo - aby bylo frázím učiněno za dost) a ROSELYNE A JEJÍ LVI jednou takovou jsou. V pomalu vyprávěném, až na závěrečné velkolepé číslo stylisticky strohém jednoduchém příběhu je právě vyprávění stavěno na odiv, je na něj upozorňováno - a to postavou středoškolského učitele češtiny, který na papír zaznamenává osudy mladé dvojice krotící lvy. Sbírka klišé a schémat (nešťastná láska, odchod z domova, potkloukání se životem, podřadná práce, první úspěchy, nepřátelská postava, zranění, triumf...) je tak uvědomělá a díky pomalému temporytmu je vnímáme jinak. I když má ROSELYNE A JEJÍ LVI mnohem blíže k BETTY BLUE, ve které "pro změnu" vystupuje postava měšťáckého spisovatele, je další z Beineixových legitimizací nízkého jakožto umění (v tomto případě cirkusová vystoupení) a zamyšlení nad tvorbou uměleckého díla jako takového.7/10(26.07.2009)

LFŠ 2009. I na první pohled obludná tříhodinová verze se táhne jenom malinko a ústí ve velkolepé finále, kvůli kterému stojí za to film vidět. 3,5*(29.07.2009)

Nedokoukal jsem!!! Tříhodinová úchylárna z prostředí drezůry lvů. Tohle vůbec není Beineix, jak ho známe. Nebo aspoň, jak ho znám já. Ani herci, ani kamera, ani hudba, prostě totální zklamání, až se mi chce plakat.(31.01.2007)