Rok koně (1997)

Neil Young jakoby zde smýval svoji folkovou patinu a kuklil se do surového agresivního zvuku rockového šamana, který musí i metalistům a punkáčům připadat nesnesitelný. Prostřihy ruční kamerou, které oddělují jednotlivé koncertní kusy, jsou jim zároveň v opozici. Je možno si při nich vydechnout, a zřejmě i pro Jarmusche by byl koncert vcelku sotva únosný - a zřejmě ano, stát před pódiem a před televizí je přece jen velký rozdíl. Šaman se opájí hudbou a my přitom rohlíkem.

Tu sa Jarmusch príliš nenatrápil, ale o to u dobrého režiséra nejde. U mňa maximálny efekt v neposlednom rade aj vďaka charizme a hudbe členov Crazy horse, ale nielen... Na prvý pohľad povrchný hudobný film, ktorý však zámerne chce byť o atmosfére a zvláštnej mystike, nepotrebuje encyklopedické informácie o kapele ani prehlboké životné múdrosti.

Též podepisuji uživatele Maeba. Dokument jsem viděla prvně tak před deseti lety a včera si ho připomněla. Neila Younga jsem nejdříve znala v rámci sestavy CSN & Y, pak sólo, s Pearl Jam, ale až potom jsem šla po Crazy Horse. A tehdy jsem si od dokumentu slibovala, že mě zavede zase trochu jinam. Moc nepomohlo, ale hudba byla samozřejmě skvělá. Protože je to skoro jediné, co na dokumentu lze hodnotit, dám Year of the Horse za čtyři hvězdy.

Setkání Jarmusch – Young dopadlo dík symbiose obou mistrů dobře. Hudba hraje ve všech Jarmuschových filmech zásadní roli (pro „Mrtvého muže“ Young nahrál jeden z nejzdařilejších soundtracků vůbec), režisér sám byl ostatně nějaký čas aktivním hudebníkem, má pro věc cit. V Jarmuschově katalogu jde spíše o věc méně významnou, ale kdo má rád Neila Younga, bude slintat blahem. Komu jeho hudba nic neříká, ať na to nekouká. Doporučit lze rovněž Youngovo stejnojmenné dvojalbum z tohohle turné. Celá 90. léta se Youngovi po tvůrčí stránce vydařila, turné k albu Broken Arrow zachycené ve filmu lze považovat za jedno z jeho nejlepších. P.S. Srovnání se Zelenkovým Rokem ďábla je spíše úsměvný: jednak je Zelenka o dvě třídy slabší filmař než Jarmusch, jednak se s Nohavicovou hudbou tak trochu míjí (např. Franta Černý se zrzavým knírem při důstojně krásné Kometě, toť „humor“ dle režiséra Zelenky…).

Koncert Neila Younga, který by asi hodně horších režisérů než Jarmusch natočilo líp. Za sebe jsem si první půlku docela užil, ovšem já mám Younga dost rád. Druhou půlku, přiznám, jsem neviděl celou, protože vedro v Lucerně a Jamesony před koncertem vykonaly své. Ano, trapné, ale párkrát jsem upad do opileckých mdlob.. kamarádi a kamarádky kolem mě po skončení filmu ubezpečili, že jsem nechrápal. No, tak sláva!