Reportáž psaná na oprátce (1961)

Film bohužel jen posloužil kultu Julia Fučíka po válce. S jeho knihou z motáků má pramálo společného. Vyloženě trapná byla scéna s rozcvičkou se srpem s kladivem. Světlé stránky jen výběr rolí proRudolfa Hrušínskéhov postavě komisaře Böhma, což bylo pro zajímavost i jeho rodné jméno, a proVáclava Lohniskéhojako dozorce. Oba to zahráli na klobouček dolů. Myslím že i Fučík by nechápavě koukal na tento film.

Podaří-li se oprostit od faktu, že komunistický režim si vybral Fučíka a udělal z něj hrdinu, pak najednou tento film nevypadá tak zle. Je dobře obsazený a herecké výkony jsou slušné. Velmi dobře se podařila vykreslit atmosféra temna a strachu. To se totiž mohlo týkat kohokoli a nemuseli to být zde zrovna vykreslení komunisté. Jasně, jejich hrdinství je možná trochu přehnané, ale jinak jde o dost slušný film, který nejspíš vykresluje Juliuse Fučíka trochu moc hrdinsky, ovšem nacistický režim svou hrůzu dokázal přenést na plátno. Výborně působí Rudolf Hrušínský jako na jednu stranu netypický, ale o to hrůzněji působící gestapák. A přívržence nacismu si zopakoval i o 7 let později. Citované Fučíkovy myšlenky, opětovně oproštěné od samotného komunismu a jeho propagandy, mají směrem k lidem platnost i dnes. On mluví o chvílích před smrtí, filozofuje o životě.

Jedna hvězda za tři věci: famózní herecký výkon Rudolfa Hrušínského v roli komisaře Boehma, otevřenost a přiznání Iljy Racka, jak se v době vzniku opájel svojí "slávou" a postihl tak pravou podstatu herectví a konečně za vlastní trapně vylhané dílo, které sloužilo jako předloha, takový fake může vymyslet jenom komunista. Co byl Fučík zač nevíme, koho ve kutečnosti napráskal taky ne (v Bohémě vystupuje taky - Zdeněk Štěpánek představovaný Michalem Dlouhým ho vykope z bytu, kde si to rozdával s jeho manželkou, aby ho později viděl na gestapu, kam ho Němci v rámci svých ďábelských her pozvali čistě proto, aby Fučík získal pocit, že ho Štěpánek napráskal...), ale nejzábavnější mně připadá ona Gusta, se kterou Julek nežil a v inkriminovaných událostech se ve skutečnosti ani nemohla objevit. A ve své době kočce Švormové se nepodobala ani náhodou. Zato si pak z titulu "vdovy" po národním (komunistickém) hrdinovi udělala živnost a v dobovém vtipu to byla nejskromější hyena - dokázala se celý život živit z jedné mrtvoly. Přitom ten film vznikl v době, kdy už se zdálo, že to nehorší má česká kinematografie za sebou. Film, vyjádření Iljy Racka i porovnání se skutečností jsou docela dobrý studijní materiál nejen o době, kdy vznikl.

Fučík: „Nevědí, že už jako malý kluk jsem hrál divadlo.“ – přiznání, že kauza Fučík je jen vykonstruovaná blamáž. Podle Shakespearova hesla: „All the world is a stage and we are merely players…“ 36:46, 36:49 – dvě cely číslo 3 vedle sebe? Co to je za blbost? (kód 33) Filmaři si asi nevěděli rady, kam umístit svůj zednářský symbol. 1:07:50 – hromadná poprava. Fučík pateticky recituje, ale je to nějaká šaškárna, ne? Tam je víc popravovaných (napočítal jsem 19), než vojáků co do nich střílí (9). Gestapáci v tomto filmu jsou spíše tragikomičtí, bezradní a tápající: „Du Schweinkerl!“ – no jistě.

Rozpolcený film, ale tak nízké hodnocení si snad nezaslouží. Odhaduji, že většina zdejších soudců, kteří dávají odpad nebo jednu hvězdičku, činí tak spíše z pohnutek ideologických. Nuže, dobrá, ale podívejme se na film věcněji. Píšu, že je rozpolcený. Mám tím na mysli jeho estetickou koncepci, která jako by byla rozpůlena na dva vzájemně se střetávající kontrastní přístupy. První ještě pokračuje v duchu pozdního (a tehdy už poněkud anachronického) socialistického realismu. Jeho znaky jsou charakterová jednoznačnost (kladný Fučík, záporný Böhm) a instruktivní doslovnost. Druhý přístup už náleží raným šedesátým létům: jsou to vizuálně zajímavé momenty, symbolické nápovědy (byť pořád ještě polopatické) a v podstatě velice civilní herectví. Patrně nejvíc iritujícím prvkem, jimž se zde socialistickorealistická doslovnost manifestuje, jsou Fučíkovy vnitřní monology. Nesmlouvavě diváka infantilizují tím, jak mu místy až nedůstojně napovídají, co si o kterých scénách má myslet a jak je má číst. To je v ostrém kontrastu nejen s výkonem vynikajícího Hrušínského (v roli Böhma), anticipujícím hercovy vrcholné kreace z konce desetiletí, ale i s uchopením postavy Fučíka v podání charismatického Ilji Racka. Představme si, jaký film by to byl bez oněch návodných monologů přetékajících zbytečným patosem. Pravděpodobně by byl mnohem působivější a v takovém případě bych neváhal s vyšším hodnocením.