Řeka (1933)

Z nálepky poetického filmu som mal obavy, ale to platí len pre začiatok, potom nastupuje plnokrvná akčná dráma. Síce s nemými scénami, občas je scenár trochu debilný (koľajnice), ale bavilo ma to. Lyrické momenty, ako začínajúca láska v lone prírody, dievča sa dostáva do dospelosti tak, že si nemôže zapnúť blúzku, bosonohé snové kráľovstvo alebo pes, čo sa len tak mimochodom v zábere učí chodiť po schodoch, to všetko filmu pridáva body. Naopak, uberá mu akosi nedokončený záver, a ani nevieme, ako skončila bosonohá Pepička. ––––Až budu velkej, tak přijdu a vemu si tě.

Tady se hodí průpovídka, že půjdu proti proudu. Mě ta poetičnost tedy scházela. Záběry na řeku, její divokost, tam jsem nacházel to, co chtěl film asi vyprávět. Nutno dodat, že jen málo se v něm opravdu řekne a hodně se spoléhá na záběry. To důležité se kolem řeky točí. Syn se motá v přírodě, ale jeho rodičům to není pochuti. Pak je tu určitý sled kratších epizod mezi mladými lidmi, jež si slibují lásku. A nakonec domnělé utopení a shledání jako vrchol závěru. Jasně, film nemá ucelený příběh, což by tak nevadilo, kdyby alespoň trochu proudil jedním korytem. Tahle řeka se ale vylila z břehu a zamířila si to do všech světových stran. Zajímavé je, že i v tomto filmu se objevil Marvan ačkoli v docela maličké roličce.

Krása. Teda keď odignorujem počiatočné sklamanie, že film na dvd nemá reštaurovaný obraz a vyzerá ako cam rip. Chápem starobu filmu, asi teda v normálnej kvalite neexistuje.  Strojené monológy a naivitu pri začiatkoch zvukového filmu neberiem ako negatívum. Potešila ma vynaliezavá kamera (pri scéne chaosu na dedine dianie zaberá jedna kamera zhora, druhá cez plot a tretia ešte niekde z diaľky), snové sekvencie, a hlavne tá scéna ženského spevu pred maringotkou, za ňou stojí chlap a pes skúša loziť po schodoch - fakt krása. Len toho Marvana tam na konci nemuseli cpať, pokazil atmosféru.

Řeka je vynikající film, který mě zaujal zejména svou netypicky vystavěnou narativní strukturou. Důraz je kladen v prvé řadě na motiv přírody a dále pak na vztah člověka s přírodou. První část jako melancholicky působící film, na oko k ničemu nesměřující - využívá záběrů na českou kotlinu či uchvacuje dobře laděnými melodiemi - a určující rozmanité vztahy charakterů, než přechází ke zlomové události. Chytře pak v závislosti na onen klíčový bod pracuje se vztahem diváka k vyprávění a vztahům postav k vyprávění. Řeka pečlivě pracuje s detailem i významy, kdy všechno do sebe krásně zapadá a dělá z Rovenského snímku velice poctivou filmařinu.

ŘEKU z roku 1933 jsem do dnešního poledne neviděl a dohnala mě až coby součást vygenerovaného vzorku k analýze. Je to mistrovské dílo, do něhož se promítá Rovenského hluboké zakotvení v dějinách němého filmu a podařilo se mu brilantně skloubit němé sekvence s těmi zvukovými. To platí zejména pro vskutku geniální, důmyslně vystavěnou několikafázovou sekvenci lovu štiky, přerušeného v okamžiku největšího napětí, které je umocněno zoufalým hledáním ztraceného chlapce. Je zajímavé, jak málo se hovoří o vlivu severského filmu druhé poloviny desátých let, protože právě s jeho tradicemi ŘEKA nejvýznamněji komunikuje. ___ Divácky mě uhranul i nečekaně vystavěný konec, ve kterém celý příběh směřuje k dvěma klíčovým, emocionálně působivým setkáním, ale vyprávění se oběma vyhne. Jelikož chlapec netuší, že je svými nejbližšími považován za mrtvého, nemá tendenci je přesvědčovat o opaku. Neupozorní na sebe svoji dívku kráčející v hořkém žalu kolem něj, aby jí mohl tajně položit na polštář svůj upřímný dar... a jejich pravděpodobné následné setkání proběhne jen v naší mysli, nevidíme je. A setkání s rodiči proběhne zcela mimo záběr, pouze za pomocí zvuku, kdy radost rodičů vyjádřená jen skrze jejich hlasy vytěžuje pro změnu dramatický potenciál zvukového filmu. ___ ŘEKA nemá klasickou dramatickou strukturu a její kompoziční sevřenost se vyjeví až v jejím úplném závěru. Mezitím se po velkou část trvání filmu na příběh chlapeckého hrdiny z jeho vlastní perspektivy i z perspektivy jeho otce navěšuje mozaika drobných příběhů dalších obyvatel vesnice. Parametrické sekvence záběrů na přírodu, opakování motivů každodennosti, zpočátku zdánlivě mimoděčný motiv štiky a bot a naopak zdůrazňovaný motiv navrácení se místního pytláka, konec základní školní docházky... to všechno působí z moderního hlediska zprvu jako zdánlivě nesourodá mozaika, jež ale nakonec zaklapne do nebývale promyšleného díla. ___ Jistě, s docela alternativní organizací a rozkročením mezi několik tradic: stylových tradic němého a zvukového filmu, s čímž souvisí i pro český film relativně typické nenásledování hollywoodských norem střihové výstavby filmového prostoru, tradic narativních klasických dramatických motivů a kaleidoskopu každodennosti, ale v této alternativnosti nezaměnitelného. Vykašlete se na nálepky typu poetického či lyrického, které znamenají bůhvíco. Tohle není ani snímek o krásách české krajiny. Ne, je to snímek o kráse kinematografie jako umělecké formy. Nebo ještě jinak, ŘEKA je prostě zatraceně parádní film! (Jen škoda, že kopie na DVD je tak nebývale ohyzdná, chtělo by to pořádnou digitalizaci.)