Reflektor smrti (1964)

Našla jsem paralelu mezi válečným utrpením a rozervaností postav a utrpením a rozervaností svými, jestli vydržet nebo jít radši spát. Má neznalost politického pozadí průběhu první světové války v Rumunsku mě sice neomlouvá, ale snaha pochopit všechno z děje, kdo je sakra kdo, na čí je vlastně straně a proti komu mi ubrala dost pozornosti na úkor sledování věci zřejmě podstatnějších. Dalším rušivým elementem pro mě byl jazyk, kterým všichni mluvili (herci - rumunsky, postavy různých národností - pravděpodobně německy), což se v jednu chvíli ukázalo být docela důležité a mě to zmátlo. (Tato praxe, i když určitě značně ulehčuje a zlevňuje natáčení filmu, mě tak všeobecně dost štve.) Na druhou stranu Padurea spanzuratilor měla co říct a jenom proto, že jsem se soustředila na marginality, to určitě není špatný film. Závěrem: zaujal-li vás film a chcete jej vidět, nenechte se zmást vysokým hodnocením, nemusí vám to sednout. A na výběr hodnocení se radši nejprve vyspím. ///// O tři dny později: Nakonec jsem se rozhodla hodnotit jako subjektivní divácký zážitek.

Zivotne dielo rumunskeho rezisera Liviu Ciulei, ktory je ale menej znamy nez Lucian Pintilie. Medzi tymto Padurea Spanzuratilor 1964 a Pintilianovym Reconstituirea 1968 sa tazko rozhoduje, ktory film je lepsi. Pintilie sa mi zdal ako talentovanejsi reziser, ale iba moj osobny dojem : 95 %

Nejlepší film na téma první světové války, co jsem kdy viděl.

Z několika málo příspěvků k tomuto filmu jsem vyčetl možno diskusi o tom, zda se může jednat o nejvýznamnější film z období první světové války. Myslím si, že taková diskuse má smysl. Dalším okruhem by mohla být součásná nostalgie po někdejším Rako-Uho, neboť znám spoustu lidí zabývajících se dějinami mocnářství z pohledu panovnického rodu, rozvojem průmymslu či školství, který padl první republice do klína, dokonalostí byrokracie či obdivují staré Rakousko jen proto, že dnešní stav společnosti považují ze méně stabilní, či je to tu prostě nebaví... Les oběšených je místo, kde se popravují dezertéři, převážně Češi. Ve filmu se na národnosti klade velký důraz, často se vypočítávájí a často komentují. Jak se národnostní otázka řešila za Rakouska, jak za první republiky, proč se stal čecho-slovakismus (byť málo významnou) záminkou pro další válku? Možná si myslíme, že tyto problémy jsou již spolehlivě vyřešeny, film nám však říká, že je třeba je promýšet stále znovu... Reflektor smrti je definitivně zhasnut, ve filmu však svítí dál. Nadporučík Bologa je od této chvíle rozhodnut dát přednost národnosti (jako Transylvánec byl Rumun) před státností (jako Transylvánec patřil do Rakouska). Bologa by ovšem (jak sám říká) utekl z jakékoli fronty... Film má však ještě další plus: je neuvěřitelně uvěřitený!(19.01.2021)

Velmi působivá reflexe psychologického konfliktu, který zasela první světová válka v řadě vojáků bojujících v cizí armádě proti vlastnímu národu. Apostol Bology po zážitku popravy českého důstojníka začíná při rozhovorech s národním souputníkem oběšeného pochybovat o morálním rozměru jeho dobrovolné spolupráce s rakousko-uherskou armádou. Stále palčivěji vnímá nedalekou přítomnost "nepřítele", uniká od neosobní zodpovědnosti a v křečovitých záchvěvech objevuje svoji ztracenou sounáležitost ke druhé straně. Působivým vizuálním symbolem protagonistova stavu je bodavě ostré světlo nepřátelského reflektoru prorážející všudypřítomnou temnotu jako paprsek naděje i palčivý odraz hrdinova svědomí, který o sobě dává neustále vědět a je takřka nezničitelný. Kamerové kreace dodávají spíše konzervačnímu filmu na zvláštní těkavé dynamice a často překvapí pečlivou kompozicí odhalující v prostředí výmluvné prvky. Na druhou stranu velmi expresivní hudba silný vizuální účinek až přehlušuje, násilně vpadá do meditativní atmosféry a schází ji pokora k potřebným tichým zámlkám. I když tempo filmu nutí ke značně vstřícnému přístupu diváka a občasně vyžaduje i větší míru trpělivosti, Les oběšených nenudí. Neustále přináší podnětné i kontroverzní myšlenky, které obratně pojmenovávají přelomové aspekty války a jejich dopady na lidskou přirozenost. Navíc se agresivní vpád překotného závěru stává až šokujícím apelem, který vpadá do malátné smířenosti a vytvoří si nad ní nesmlouvavý postoj hraničící až se zoufalým apelem.(05.07.2013)