Recreation (1956)

Experimenty podobného druhu môžu existovať len vďaka ich dĺžke. Ak sa totiž niekedy niekto pokúsil o niečo iné, vznikli by nesledovateľné patlaniny. Čoho žiarivým príkladom sú niekoľkohodinové filmy Andyho Warhola Spánok (5 a pol hodiny) či Empire (8 hodín). V porovnaní s nimi je Breerova rekreácia vskutku oddychovou záležitosťou. Mihajú sa tu rôznorodé obrazy v závratnej rýchlosti, no ak ich zastavíte, môžete vidieť ceruzku, naťahovaciu myšku, lepidlo na papier, dokumenty, šraubíky, papierový obrúsok atď. Hravé, inšpiratívne, filmovo novátorské (sme v 50. rokoch 20. storočia!) a absolútne bez-dejové. Podnecujúce divákove pocity.

Zlom na poli avantgardních titulů, který jako jeden z prvních ukázal, že film už nemusíme chápat jako pouhé záznamové médium, ale naopak jako prostředek či nástroj k řízení smyslových procesů. Breer v rapid tempu do každého okénka umísťuje jiný obraz (vlastní tvorba, papírové ústřižky, plošné i prostorové objekty), a atakuje naši sítnici hyperrychlými vizuálními skrumážemi. Sítnice si pod vlivem absurdního tempa nestačí uvědomovat obsahy zobrazovaných předmětů a vytváří si tak osobní iluzi „reality“. Princip sítnicové koláže později rozvíjí do zcela jiných dimenzí Stan Brakhage. Jeho často agresivní vizuální bakchanálie mají za cíl jediné, uchovat promítaný obraz v oku i po jeho zavření (tzv. „closed eye vision“). Objektivita tentokrát u mě ustupuje stranou; právě díky lidem jako Breer, Brakhage, Kubelka … dostává avantgarda od 50. let svůj velmi specifický styl.

I love Avant-garde.