Radúz a Mahulena (1970)

Jen malokdy se povede stvorit dilo, ktere spoji, naplni a pretvori sve predlohy ve vsech rovinach a jeste navic zustane originalni a svebytne. Nuz Weigluv majstrstyk to dokazal. Pastva pro oci, usi i vsechny ostatni smysly, pri kazdem shlednuti funguje kouzlo duverne znameho i nove objeveneho. Surovy romantismus v nejcistsi podobe i krasne jimava metafora podzimu, ktery se pomalu, ale neodvratne meni v zimu. Nechme vsak poetismu a vyzdvihneme krome samotne koncepce a provedeni, genialne pouzitych (a nekdy i necekanych;) scenerii, jednoduchych ale pusobivych kostymu i postavy a jejich herecke ztvarneni. Pri vsi ucte k Vasaryove a Triskovi je titulni dvojice nejmene zajimava (spis z podstaty, nez ze by se nesnazili), ale zbytek ensemblu to plne vynahrazuje. Jedine, co mi bylo vzdycky lito, je, ze se na platne nepotkaly Runa s Nyolou, ale je fakt, ze takovy koncert a pairing Adamove s Medrickou by asi zpusobil dalsi velky tresk. Nezbyva nez fantasie, ale i pres tento drobny nedostatek jde vskutku o jedinecne Dilo, jakych je malo, ale vzdy je zazitek se do nich znovu ponorit.

Adamové to zde sluší, ale její děsivý proklínací výstup symbolicky ukončuje kvalitní podívanou. S nástupem Medřické v 77. minutě následovala pauza, protože se to nedá vydržet na jeden zátah. Dva srdceryvné výlevy za večer jsou už trochu moc. Medřické hádky se synem působí občas komicky. (syn: „Kdo na ten strom by sáhl, běda mu.“ Matka: „Nenávidím ho!“) Cholerický výstup Adamové příkře rozděluje pohádku na dvě části. Horkokrevný monolog začíná v čase 1:05:29. To jest černý okamžik díla tohoto uměleckého. Výborná hudba, vesměs krásné kostýmy, až na polonahé stráže v podzimním sychravém večeru. Hlášky apod.: „Radúz miluje ten strom a lid má ho za posvátný.“  / 1:39:04 – pokleknutí před stromem / „Svou krev bych dala, abych tě spasila.“ „Ten strom chce moji krev.“

Nadherny poeticky film. Lec na par mistech tvurci prepjali strunu pateticnosti a ta praskla a s tim prasknutim musela uletet i jedna hvezda hodnoceni. Prehnany byl kupr "souboj" Raduze s tchyni, to i pri respektu k zanru filmu bolelo. Nebo monology Raduze pribyteho ke skale. A nasli by se i dalsi momenty. Ale nadherna lyrika, kupr koupajici se sestry, dialogy, herecke vykony kupr Adamove, Adamiry, Mensika ci Raze, podmanive obrazy, to vse obleklo film do krasneho havu. Taktez dvojice Triska s Vasaryovou se krasne sladila, problem vsak trosku nastaval, kdyz meli hrat jeden bez druheho. To jim scenar i vyzneni filmu ukladaly ukoly tezko splnitelne. I na tomto snimku jde videt, jak snadneji a lehceji se hraji padousi nez jednostrane kladne postavy. Coz basnicka divadelnist zaznamenana kamerou zvyraznuje a zvelicuje. Celkovej dojem je vsak velmi vysoky. 8/10.

Výtvarně je to pohledná podívaná, na které je poznat, že byla inspirována neoromantismem a sybolismem. Na mnoha místech jsou vidět přimomínky obrazů Jana Preislera. Bohuže do těžké literární předlohy byly vloženy bolestně dlouhé scény - například jako ty toporně dřevité labutí tance na louce nabo honičky na koních. O sado - maso kostýmech vojáků bylo řečeno dost, ale fakt je, že ve srovnnání se skvělou hudbou jsou návrhy kostýmů slabinou této nepohádky (včetně těch mužských paručkových drnů). Lyricko-epický patosa divadelní gesta jsou sice možná pro někoho hůře stravitelná, ale sem patří. Milá je třeba nahotinková scéna u jezera s Naďou Urbánkovou a Jaroslavou Obermaierovou.

Mám hodně rád secesi a proto vizuelně mně tento film potěšil. Měl jsem pocit, že se jedná o obživlé obrazy třeba od Preislera (Jezdci, Koupání Černé jezero, Jaro), Muchy nebo dokonce i třeba od Klimta. I hudba Josefa Suka, která byla určena přímo k dramatu J. Zeyera, který Petr Weigl převedl na plátno je dobrá. Jinak je ovšem tato hra (pohádkou ji nazvat jen tak nelze) strašlivě kožená a teatrální. V divadle musela působit dobře, formalisticky zpracované drama, kde se myšlenky ztrácí v okázale básnické formě se do honosného divadla s červenými plyšovými sedadly, vším tím zlacením a křišťálovými lustry vysloveně hodí. Jenže to bylo v době, kdy film byl v plenkách. Tady bylo převedeno původní drama, které už k době vzniku nemá co říct na plátno včetně prkenných herců, či spíše jejich neživého projevu doslova - v divadlením provedení v době vzniku. Jistě že to nikdo nebude srovnávat s pohádkami typu Pyšné princezny nebo S čerty nejsou žerty, ale zrovna ta druhá uvedená svým podcastem v provedení Luďka Munzara přináší mnohem víc, než tento celkem honosný film. Otázka je, proč vznikl a kdo měli být jeho diváci. Milovníci secesního, symbolického a expresivního malířství? Obdivovatelé hudby Josefa Suka staršího? Nebo příznivci dnes už vysloveně mrtvých děl stále více zapomínaného básníka Julia Zeyera? Kdoví. Ale v letech, kdy dobíhala výroba filmů z šedesátých let a normalizátoři se stabilizovali, než nechali točit stejné sračky jako v padesátých letech je tohle přece jenom lepší varianta. Apolitická, vizuleně a hudebně hezká. A hezká je nakonec i Jaroslava Obermeirová, která se už v té době díky bohu nestyděla. A stejně tak si přijdou na své ženy, když se jejich pohled může potěšit koupajícím se Třiskou nebo svalnatými postavami vojáků "nahoře bez", vyzbrojených jenom jakýmsi bodákem v pouzdře, zavěšeném mezi lopatkami. Ale opravdu nic víc.