Racci umírají v přístavu (1955)

Pozoruhodné záběry vytříbené kamery v existenciálním příběhu ztroskotance - snad Němce po válce? (70%)

Pomerne zaujímavý film na pomedzí noir a postmodernej existenciálnej drámy v duchu  filmu „Na konci s dychom“ natočeného s Belmondom v roku 1960. Film som videl dva krát, jeden raz to bolo tuším v bratislavskom kine Mladosť, v tzv. kine náročného diváka  v polovici osemdesiatych rokov (dalo sa tam naraziť na pomerne zaujímavé kúsky, ktoré unikli cenzúre) a o veľa rokov neskôr na youtube (nachádza  sa  tam – myslím rok 2025 - pod originálnym názvom) a hlavne pri prvom predstavení za socializmu sa mi  veľmi páčil. Podobne ako hlavný hrdina som si i ja pripadal vykorenený, chodieval som na potulky v prístave (OK, neboli to Antverpy, bol to bratislavský prístav), pozeral som na stavby veľkých obytných blokov (v Petržalke), pozoroval som kupolovité stavby petrochémie (neboli zásobníky  Gunvor  Petroleum Antwerp na brehu Šeldy, ale Slovnaftu pri  Dunaji), stretával som tam dosť divné existencie a dokonca som nosil i podobný plášť. Akurát záver som nemal taký tragický, ako hlavný hrdina. Pretože ako človek nemladý rozumiem plynule po rusky,  narazil som v ruských dokumentoch  popisujúcich rok 1956,  na zmienku o tomto filme. Vtedy to uviedli v rámci poststalinskej „otepeli“ (odmäku) v Sovietskom zväze, zrejme pre jeho temnosť a tajomnosť a isto dúfali, že ho sovietsky diváci prijmú s odporom. Samozrejme, dopadlo to totálne naopak. Diváci v Sov. Zväze (predovšetkým mladí) si film a hlavného hrdinu zamilovali. Aby som bol presnejší, oni si ho nielenže zamilovali, oni sa do neho totálne zbláznili! Ako spomínajú pamätníci, nebolo mladého človeka, ktorý by spomínaný film nevidel. Bežní mladí minimálne 2x, absolventi konzervatórií a umeleckých škôl viac ako  3 – 4x , milovníci rock´nrollu a iných „výstredných“ tancov nespočítane krát. No, toto by patrilo asi do rubriky zaujímavosti.  V súčasnosti možno film odporučiť mladým, ktorí sa zaujímajú o filmy z rokov 50-tych, milovníkom dobových obrazov industriálu,  prístavov a lodí (ešte pred kontejnerizáciou lodnej dopravy, banány sa dopravovali pekne v sieťach) a urbexu (ktorým sa prístavisko raz zrejme raz stane). To je asi tak všetko. Za pochmúrnu atmosféru a pekný spomienku na mladosť  4****!(25.03.2025)

Obrazy tří belgických režisérů v souladu s hudbu čtyř belgických hudebníků. Přesto nejde jen o jeden dlouhý hudební klip. Vreemdeling čili cizinec, je přirovnáván k rackovi (meeuw) kroužícímu nad přístavem a umírajícím v jeho pobřežních vodách. Přestože je se silami u konce (i když stále běhá jako čiperka) daří se mu navazovat dobré a prospěšné vztahy. Jejich vývoj je však determinován jeho temnou minulostí.(17.10.2022)

Výstižná podobizna vyhnance v odcizeném velkoměstském světě. „Muž bez cesty“ troskotá v přístavu, v němž se mu nové životní trasy otevírají jen zdánlivě. Dálky, v nichž by mohl dosáhnout svého ideálu, mu totiž zastírá ta nejpřítomnější nicota, již před ním rozprostírá nemožnost sdílet vlastní skutečnost s nějakou příbuznou duší. Tento osamocený prochází světem snad „od věků do věků“, aniž by věčnost jeho gest omšela a krása jeho utrpení zjednotvárněla. Jakékoliv setkání s ním, bezcílným, nám však paradoxně může otevřít cestu a změnit způsob, jakým vidíme svět. Tak jej, „muže který je více než slepý / jehož oprávněná podezření nelze dokázat“ potkali Rilk Kuypers, Ivo Michiels, Roland Verhavert – a o patnáct let dříve i Erik Lindegren: „viděl jsem jeho temný obraz v žloutnoucím proudu / a to nepřehledné v hrstce prošlého smíru // viděl jsem propadlá nebesa u jeho dýmajících nohou / a skasané plachty slunce pod křídlem labutě // viděl jsem negativ: vše co také byl on / když sen snesl své stříbro v koupeli soumraku // viděl jsem jeho nekonečnou tisícihlavou deltu / která už ochutnala sůl: všeobjímající moře“.(24.04.2013)

Artově laděný belgický noir neoslní nijak složitým příběhem. Je to celé spíš o hudbě, o obrazech, o vykreslení zkurveného života hlavní postavy a to se povedlo na výbornou.(28.12.2024)