Příběh Glenna Millera (1954)

O mužovi menom Glenn Miller som sa dozvedel až z tohoto filmu. Hudobné žánre ako džez a swing idú mimo môj preferovaný hudobný vkus. Preto žiadny prevratný zvuk, o ktorom sa hl. hudobný hrdina celý čas pokúšal, som ani nezaregistroval. Všetko znelo na jedno kopyto a ako zo starých platní - hovoril som si - pustiť vám takú fajnovú EDM, aby ste vedeli, čo je dobrá hudba. :-) Jedine skladbuIn the Moods, ktorú zahral Miller vojakom, som poznal, ostatné nie, vlastne celá hudba mi splývala do jedného swingového oparu. Ale k filmu, ten má jasne danú dejovú štruktúra - z nuly na hviezdu za menej ako hodinu - a všetko viacmenej v pohode odsýpa. A to je jeden z kameňov úrazu. Od drámy by som očakával aj nejaké dramatické prvky. Tie sa okrem úplného záveru nekonajú. Ešte aj počiatočnú chudobu rieši ústredná dvojica odľahčene a chýbajúcu prácu do minúty obstará telefonát od neznámeho donora, prípadne jeho návšteva. To, čo drží film nad vodou, je Stewart vo svojej pre neho typickej roztržitej polohe, na ktorého sa dá spoľahnúť.

Příjemný, ale taky dost průměrný a těžce typicky hollywoodský životopisný film, ve kterém se s postavami skoro vůbec nepracuje, všichni mají jednorozměrné charaktery, vše se vyvíjí příliš optimisticky a když už má dojít k něčemu opravdu dramatickému, snaží se to být podané co nejvíc jemně a pokud možno bez čehokoli smutného. A tohle platí hlavně o závěru, kde Glenn Miller umře a jeho tělo nikdy nenajdou. Prostě řemeslně dobrá práce, která se ale nesnaží o nic víc, než je nezbytně nutné. A nechybí zde ani ten typický americký patriotismus a oslava armády. Nejlepší na celém filmu je rozhodně - jako asi u každého hudebního filmu - hudba, které je zde naštěstí dost a aspoň částečně průměrnost celého filmu zachraňuje, ale i tak je to průměrné pořád dost. Čekal jsem víc. 3*

Mannův životopisný film o cestě jednoho z nejvýznamnějších skladatelů moderní taneční hudby Glenna Millera není zdaleka jen filmem o něm. Vedle jeho generace, tj. věku dance-bandů, profilovaných významnými skladatelskými i muzikantskými osobnostmi, ztvárňuje podrobně i jeho manželku Helen, a dokazuje, že tato žena, nadaná neobyčejným optimismem a životním elánem, bdělá a pozorná a v neposlední řadě organizačně zdatná, svého muže zásadně ovlivnila a napomohla mu, aby našel svůj zvuk. Nepřímo tak film svědčí, že žijí-li manželé opravdu dialogicky, sdílejí svá poslání a jsou schopni je integrovat, jsou současně spolutvůrci svých děl. Vedle tohoto závažného poselství je cenné i to, že přes Millerův tragický konec film vrcholí nadějeplně: protože neutvářel jen „své“ dílo, ale tvořil je v symbióze s ostatními, nechal je rozhořet v celém svém nekabinetním životě, žitém ve vztazích a spolupráci, nezaniká ono ani jeho smrtí.

Glenn Miller zacina ako potulny muzikant, ktory ma svoj nastroj vacsinou v zalozni. Ma fixnu ideu zlozit originalnu hudbu, nove aranzma, najst novy zvuk. Ked dostane prilezitost zlozit vlastnu kapelu, zacne sa mu darit, preda vela nahravok a preslavi sa. Dokonca aj ked je povolany do armady, aj tam presadi svoj styl hudby. Cely cas ho podporuje manzelka. Je to obstojny zivotopisny film, az tak ma to nechytilo, o skutocnom Glennovi som nikdy nepocula. James Stewart je uzasny ako vzdy. A hudba sa mi celkom pacila.

Jako životopis se to line předvídatelně vyšlapanými cestičkami, ale ta báječná pozitivní atmosféra to přebije. Ten film vás celou dobu příjemně hladí, bez nějakých negativních pocitů. Partnerský vztah k Helen v úžasném podání June Allyson je tu hrozně vtipný („Koupil jsem ti dárek k narozeninám.“ – „K narozeninám? Ty mám v listopadu.“ – „To je k minulým narozeninám.“), některé absurdní situace mě dohnaly k smíchu a June je fakt miláček, ta pravá ženská do nepohody. A do toho zahraje skutečný Louis Armstrong, pohoda, jazz, co víc si přát. No a ´Měsíční serenáda´, to je skladba, která přežije věky.