Poslední carův poddaný (1929)

Zajímavý sovětský film sleduje osud vojáka z první světové války, který ztratil paměť a ta se mu vrátila až po letech díky spatření své ženy v okně vagónu. Odjel tedy do Petrohradu a nestačil se divit, jak je jiné nejen ono město, ale i všichni lidé, které potkal. Jednou z linek je konfrontace jeho starého způsobu života s novým, kdy se cituje Lenin, lidé září úsměvy při práci a bojuje se proti alkoholikům. Na straně druhé jsou neuvěřitelné scény, které svou syrovostí a originalitou poráží většinu soudobé produkce, ať je to scéna války, tak i poměrně odvážná scéna s majitelem továrny, který budí lítost poté, co mu režim jeho továrnu sebral.(09.09.2023)

Keby nebol tento film natočený v ranom období kinematografie, nikdy by nemal takú divácku podporu. Ide totiž o bezbrehú propagandu komunistickej myšlienky, druhá časť snímku je naplno otvorená leninizmu, niektoré scény vyznievajú až komicky, čo pochopiteľne v žiadnom prípade nebolo úmyselné. Prvá časť filmu je však naprosto skvostná, tragika vojny je zobrazená v plnej sile. Ermlerov film má aj dokonalú technickú stránku. Je neuveriteľné, že v 20-tych rokoch sa dokázali točiť takto vyspelé snímky. Druhý komentár.(22.05.2020)

„Nacházejte ve vaší ženě soudruha, přítele. Je to vážně tak těžké? Ne, lehké! Stačí jen chtít!“ Občanská válka, tuhá zima, řádivý tyfus, špatná obuv, ukrutná žízeň (nápadité řešení s fenou) a do toho všeho muž se ztrátou paměti jevící se jako úplný prosťáček. Technicky velmi kvalitně provedené vzpomínání ve formě umně sestříhaných střípků paměti, záblesků vzpomínek a všemožných asociací (např. křížek-Ježíš s plynovou maskou) hlavního hrdiny, které způsobí setkání s nápadně povědomou ženou-pomyslným katalyzátorem toho všeho. Něco málo přes 20 minut vážnějšího děje je opravdu výborných. Pak začne film sázet na už podstatně úsměvnější notu díky srovnávání se hlavního hrdiny s novými pořádky (socha neznámého vůdce, jinačí ženská móda, nové budovy, mince, oslovování, rovnost, vyvlastněná buržoazie, točivé dveře), ale úroveň filmu krapet zakolísá kvůli už trochu citelnějšímu ideologickému podtónu (na druhou stranu jsem moc nechápal, proč zrovna kulturní referent je brán za nepříjemnou, pokryteckou a násilnickou postavu, i ta revoluční kultura potřísněná přesolenou polévkou mi přišla zvláštní). No a v jakém duchu film začal, tak i skončil-závěrečné dilema a jeho vyústění bylo zajímavé (což nelze říct o dementním dovětku, s předchozím dějem naprosto nesouvisejícím). Celkově to vidím na solidní 4*.(01.06.2015)