Pokání (1984)

Sice jsem začal celou Abuladzeho trilogii posledním, nejslavnějším dílem, ale jsem si jistý, že vzhledem ke slávě právě Pokání určitě nejsem jediný. A musel jsem si to celé nechat projít hlavou, abych k tomu dokázal napsat něco ucelenějšího. Rozhodně se jedná o chytře vystavěné podobenství, kde se v podobě, mluvě a chování místního starosty odráží hned několik světových diktátorů a jejich teze, potažmo celá ideologie. Bavilo mě to zde objevovat a čekat, k čemu celý film dospěje, ale jednak mě to nikdy pořádně neuhranulo, abych z toho měl tak monumentální zážitek jako jiní a zároveň mám trochu obavy, jestli celá ta komplexní výstavba není jen podrobnějšími variacemi na již řečené/viděné. Musím si to někdy pustit znova, protože v tomhle si nejsem jistý, ale naštěstí jsem si z toho po prvním zhlédnutí odnesl dost, co mi stačí k nadprůměrným dojmům. Hlavně tedy dopady režimu/ů, včetně zatýkání nevinných pro prospěch umělého boje proti "nepříteli" a psychického zhroucení těch, co s režimem táhli, ale jeho dopady si neuvědomovali. Je to pozoruhodné dílo, byť stále nevím, jestli až tak. V brzké době to budu muset zjistit. Slabé 4*

[3,5*]"Malmimoriadnydarzmeniťsvojhonepriateľanasvojhopriateľaapriateľanasvojhonepriateľa."Pôsobivá alegorická dráma odkazujúca sa na stalinský teror, ale vo všeobecnosti aj na všetky totalitné, despotické režimy, ktorých hlavnou náplňou je stíhanie "nepriateľov ľudu". Inak, ako komédiu by som toto dielo určite neoznačoval, teda aspoň ja v ňom veľa toho humoru nevidím (no tak dobre, po jednej hláške som vybuchol do smiechu:"Hovorí sa, že môj otec bol zlý človek, idem ho vykopať!"). Ide síce o zosmiešňovanie takýchto režimov a ich despotických vládcov, ale veľmi smiešne to nie je, skôr na zamyslenie. Ohromne štýlová (samozrejme tým správne odpudivým spôsobom) postava starostu Varlama Aravidzeho je dokonalým stelesnením takéhoto despotického vládcu, ide o akúsi kombináciu Hitlera, Mussoliniho, Stalina a Beriju, ktorý bol zrejme tým hlavným predobrazom (a ešte aj Alfreda Molinu, to len taká moja poznámka na okraj). Hlavný herecký predstaviteľ Avtandil Macharadze je vynikajúci, a to hneď v niekoľkých odlišných hereckých kreáciách - zahral otca, syna i ducha (ale rozhodne nie svätého). Film dokáže celkom zručne meniť nálady, chvíľami je (mrazivo) bláznivý ako od Felliniho, inokedy zase duchovný a hĺbavý ako od Tarkovského. Veľmi sa mi páčili tie momenty, v ktorých sa rozozvučala (vždy iná) hudba, len škoda, že boli tvorcovia pri jej využívaní takí striedmi."Jeťažkéchytiťčiernumačkuvtmavejmiestnosti.Najmäaktamžiadnamačkanieje."

K tomuto snímku jsem se dostal tak, že jsem dnes viděl rozhovor s Milošem Zemanem, kde tento film velice chválil. Je mi líto, ale příliš mě nezaujal, je hrozně náročný a dlouhý. Přitom bude asi opravdu dobrý, ale prostě jsme se minuli, to se někdy stává. Ve filmu zazní "Florentinský pochod" skladatele Julia Fučíka.

Kdo se trochu vyzná v dějinách té odporné země jménem ruSSko, asi ví jak tam šli po sobě prezidenti Svazu sovětských socialistických republik. My co už máme nalétáno nějaké ty operační hodiny si na některé z nich dokonce pamatujeme i dobu kdy zakukali. Když člověk sleduje tenhle film, těžko věří, že jej někdo natočil v roce 1984 v SSSR... Kdo tu dobu zná, prostě nechápe. Jenže ten letopočet je klíčový... Tou dobou tehdejší prezident K. U. Černěnko byl na tom zdravotně zle a v zemi bylo téměř bezvládí. Na jeho místo se pak dostal ten, o němž zpívá Žlutý pes ve svém geniálním textuSametová,, A do toho tenhle Gorbačov, co ho znal celej Dlabačov, kopyta měl jako z Arizony --- Přišel a zase vodešel, a nikdo se kvůli tomu nevěšel, a po něm tu zbyly samý volný zóny '' ... Tak, tak. Přišel Michail Sergejevič Gorbačov a s ním změny. A to pořádné!  Nejden ruSSák mu kvůlit omu ještě dnes nemůže přijít na jméno, protože ruSSák význam tohoto muže nikdy nedocení. A i když Gorby měl taky svoje mouchy a byl komanč, je to historií setsakra nedoceněná postava, která umožnila nejen nám dostat se na svobodu a žít si po svém. Hlavně unás by se mělo o něm učit ve školách v souvislosti s listopadem 1989 a jeho rozkazen armádě nejen v ruSSku, ale hlavně dislokované u nís - nezasahovat a zamezit případnému zásahu naší armády proti demonstrantům! Kdo zná stalinistický režim i jeho metody a způsoby likvidace tzv. nepřátel lidu a pak už vlastně kohokoliv jen kvůli paranoie Stalina, velmi snadno ve filmu pozná o čem je řeč. Vše je nádherně převedeno do fiktivní země s fiktivním diktátorem, na oko přátelským a milujícím lid, kulturu a umění. Ve skutečnosti však hrůzovládcem likvidující spolupracovníky i pro něj úplně cizí lidi. Po jeho smrti převezme úřad jeho syn. Teď už se nepopravuje. Odpůrci jsou prohlašováni za blázny a jsou zavíráni do psychiatrických klinik mnohdy na doživotí !!! Že vám to připomíná současný režim v ruSSku ? Přesně tak. Nic se tam nezměnilo! Nic. Je to úplně marná a zbytečná země. Je obrovská škoda, že reformy, které zahájil Gorby nepokračovaly jak měly. Dnes vidíme jak to vypadá, když je u moci další Varlam Aravidz, jen se jmenuje jinak. Vůbec bych se nedivil až Putlera někdo odpraví (a že ko někdo krouhne je bez debat, - otázka nezní zdali, ale kdy...) pak věřím, že taky nebude mít hrob... Polít benzínem a spálit někde na skládce by myslím bylo tak akorát pietní, něco jako to měl Áda. Pokání není film pro každého. Ale vzdělaný divák v tom objeví tu skvěle zašifrovanou pravdu, nádherně natočenou, která tehdy tímto filmem vyřčená, musela asi mít neskutečnou sílu. Vždyť jen co v ruSSku zmizelo od třicátých let lidí...  Velmi silný zážitek. Dávám za 5 kmenů stromů se jmény... * * * * *

Kinematografický klinček do rakvy Sovietskeho režimu. Spomínanie rakvy v tejto súvislosti nie je vôbec tabu, keďže sa film nesie na vlnách čierneho humoru, filozofie či poetizmu. Príbeh sa síce odohráva vo fiktívnom meste s rovnako fiktívnym starostom, ktorý má však jasné znaky diktátora - či už morálne alebo vizuálne (Hitlerove fúzy, Mussoliniho košeľa a traky, Stalinove čižmy). Samotný príbeh nie je nijako komplikovaný, je však doplňovaný absurdnými scénami, ktoré vybočujú z dejovej linky a vytrhávajú vašu pozornosť z jednoduchosti príbehu. Ako príklad by mohol poslúžiť rozhovor a priestor vo väzení, ktorý je svojím spôsobom surrealistický, ale tým aj nerealistický. Najskôr vedie Sandro rozhovor s mužom v obleku, ktorý sedí za klavírom a vedľa seba má ženu, ktorá ma zaviazané oči a drží v ruke váhy - znaky spravodlivosti? Ak berieme na vedomie, že priestor a čas, v ktorom sa toto všetko odohráva divákovi nie je známe, celý rozhovor a samotné zobrazenie spravodlivosti sa dostáva opäť do absurdných koľají. Takže otázkou zostáva, ako sa takýto film dostal na svetlo sveta a bol premietaný ešte za čias tohto režimu? Celé dva roky sovietska cenzúra potláčala filmPokánie, ale 15 mesiacov po nástupe Gorbačova k moci, došlo vo zväze filmárov k "dramatickej zmene". Vedenie prevzalElem Klimov, ktorý bol priateľom režiséraAbuladzeho. Takto bola vytvorená komisia, ktorá preskúmala zakázané filmy a mimochodom povolila aj návrat starých diel režiséraAndreja Tarkovského, ktorý emigroval práve kvôli nespokojnosti tohto režimu. Takto bola jedna kópia zo štyroch existujúcich privezená do Moskvy na premietanie vybraným divákom. Netrvalo dlho a film sa dostal do širokého povedomia, tým, že sa nebál ukázať všetko, čo sa všetky filmy pred ním ani zďaleka neodvážili. Niet sa čo čudovať, že film v roku 1987 vyhral 3 ceny na filmovom festivale Cannes80%