Píseň těla (2003)

Může to být užasná meditační záležitost nebo taky totální sračka. Trochu se kloním k tomu druhému nebýt té Greenwoodovy muziky.....

Nejvíc si cením použité hudby, ta se k těm záběrům výborně hodila a sama o sobě by si zasloužila 5*. Štvaly mě tam nějaké takové drobnosti, jako třeba záběry teploušů, to tam bylo podle mě zbytečný.

godfrey reggio je proste jen jeden (i kdyz tohle mi prijde jeste stokrat zajimavejsi, nez naqoyqatsi).

Celkom prijemny mix zaujimavych obrazov s este zaujimavejsou hudbou ale obcas je to trochu nudne.

"People, what a bunch of bastards." Zajímavé je, jak málo se všechny experimentální střihové filmy liší jeden od druhého. Ať už si pustím něco od Yoko Ono, Koyaanisqatsi nebo Bodysong, můj dojem je vždycky dost podobný. Mnoho záběrů se mi líbí, některé myšlenky autora mě pobaví, ale výsledný pocit, který si odnáším, je netrpělivost a bohužel i nuda, jakkoliv se vědomě snažím zůstat intelektuálně na výši a držet se na míle daleko od klasického odsudku, že "se tam nic neděje". Nicméně na Bodysong jsem se dívala zejména proto, že si momentálně snažím ujasnit, jak moc se mi líbí Jonny Greenwood jako hudební skladatel. A tímhle filmem teda svému skóre moc nepomohl. Když jsem já natáčela svoje filmové experimenty, taky jsem k tomu taky vyráběla kakofonickou ambianci, ale to hlavně proto, že neumím čistě zpívat ani hrát na žádný nástroj a k dispozici jsem měla jenom šedesát let staré rozladěné housle. U pana Greenwooda tomu tak doufám není, ale přesto je jeho zdejší zvuk dost podobný: mám z něj pocit, že chce mermomocí rebelovat a že výsledek rozhodně není tak sofistikovaný, jak doufal.(10.04.2019)