Películas para no dormir: Cuento de navidad (2005)

Tak tohle byl humorný příspěvek do sbírky. Partička dětí, zblblá céčkovými filmy, si pořídí zombii a vyřídí ji, jak jinak, než podle céčkového filmu. No a jako správný céčkový film se ještě něco musí na konci udát. U tohoto filmu se člověk opravdu nenudí, směje se a jen kroutí hlavou nad tím, co jsou děti schopny vymyslet. A co jsme to vymýšleli my. Komu jsme se chtěli podobat a co všechno jsme napodobovali. Berte to s humorem a pak je to opravdu super.

Já jsem byl celou dobu, na ty malé smrady, neskutečně nasranej. Až na tu holku, která byla moc fajn. Náběh to mělo skvělý. A kdyby se Paco trošku více odvázal, tak revenge mohla být i krutější, než jenom o tom mluvit v závěru. To je i vlastně věc, která mě hodně zklamala. Lupička byla záporná postava, o tom žádná. Ti parchanti byli ale v lecčem horší. Proto to chtělo krvavý mordy na těch dětech (né nejsem nějaký úchyl a sadista). Bylo by to spravedlivý - takhle mi to připadá, jakoby cenzorství a televizní etika víc nepovolila až na nějakou krev, která se ale hlavně týká "Sanťačky". Velká škoda. I tak solidní kousek.

Až by člověk začal věřit na osud, že dva poslední díly této velmi příjemné a potěšující španělské horrorové série, které jsem po delší pauze dojížděl, operují s dětskou tématikou a dětským vnímáním horrorového žánru. Naštěstí každý po svém a tento mnohem lépe než Adivina quién soy. Ony tyhle retro náhledy do horrorového dětství osmdesátých let docela fungují a potěší, i když notně pošilhávají po Kingovi a pomrkávají po jeho TO. Tohle je hrozně mile dětské, hrozně mě potěšilo, že ne však dětsky roztomilé, ony ty děti tady jsou docela parchantíci. Kromě toho, další milé setkání se zde hrozně roztomilou Ivanou Baquero, z té holky (doufám) jednou něco bude a ještě o ní určitě uslyšíme. problém trošku je, že tou retro atmosférou to hodně ztrácí na horroru, je to spíše úsměvné a místy komické (karate kid kop), i když se to film v závěru snaží napravit. Ale příjemné pokoukání.

Značne schizofrenické.
Na jednu stranu je tu zranená žena v jame, v obleku Santa Clausa.
Scény s ňou sú naturalistické a celkom slušne zahrané.
Na stranu druhú sú tu deti.
A až na Ivanu Baquero (ako som čakal) a toho jej frajera, ale tie deti vôbec nevedia hrať, a nie je mi jasné, jak spolurežisér Recu mohol niečo také absolútne ignorovať.
Ich gestikulácia je veľmi veľmi prehnaná a človek si to proste všimne.
Časť s deťmi je nerealistická, nezábavná a hlavne zle zahraná.
Ja viem, že som to už hovoril, ale ak sa aj dokážete prekusnúť cez nudnú detskú časť (väčšina stopáže), tie zlé výkony sú natoľko doočíbijúce, že vám to výsledný dojem aj tak pokazí.
To je prvých 45 minút filmu; striedanie záberov do jamy a na deti, ktoré sú príbehovo aj kvalitatívne dosť vzdialené.
Potom ale žena z jamy vyleze a celé sa to spojí dohromady v nejakú hodne trápnu španielsku variáciu na Sám doma.
A tie svetlé momenty, ktoré sa v prvých dvoch tretinách objavovali aspoň sporadicky, vymiznú úplne a výsledný dojem nielen, že je slabý, ale záverečným karatekid výkopom mení film na to, čo sa dalo celý čas čakať. Paródiu.
Vlastne jediné, čo tu naozaj stojí za zmienku, je jedna super scéna (paradoxne skoro v závere), za ktorú by sa nehanbili ani Pegg s Frostom, alebo iní osvedčení zombiekilleri.
A za ňu som aj pridal tú jednu hviezdičku inak dosť podpriemernému filmu.
“Yes sir, I can boogie, boogie woogie..."

Byl jsem hodně zvědavý na tento díl od Paca (jednoho z autorů REC), protože si pořád myslím, že on je tím slabším režisérem z této dvojice a ani tentokrát mně nedokázal přesvědčit o opaku. Nechci sice tvrdit, že jde o vyloženě špatný film, ale když už jej zařadil mezi hororový žánr, tak bych očekával přece jenom trochu více. Po přečtení několika komentářů a jejich srovnávaní s „rodinným filmem“ musím s těmito lidmi souhlasit. První polovina mi přišla jako takový mix komedie a dramatu, kdy pětice výrostků tráví prázdniny díváním na filmy, jízdou na kole a poflakováním. No já to taky dělal, takže nic proti tomu, ale s hororem jsem se tu potkal jen v jejich TV. Když se na scéně objevila ona uvězněná žena, začal jsem se konečně bavit. Ne však po hororové stránce, protože ta mi nabídnuta nebyla, ale spíše co se komických prvků týče. Dětské vydírání a jejich naivita určitě stojí za pousmání, stejně jako ten brýlatý debílek ala Karate Kid. S druhou polovinou konečně dorazila i kapka napětí a trošku zhoustla i atmosféra. A to i přesto, že honička v parku diváka taky spíše rozesměje.