Pavouk (2002)

Do jisté míry fascinující procházka pokroucenou myslí, která  připomíná lepkavou past jemné pavučiny. A je na divákovi, zda se cítí lapen nebo si ji jen znechuceně smete z tváře. Iritující filmová sebeanalýza rozvážně pomalého a bilancujícího schizofrenika. Vede sice přesně tam, kde se dá dlouhou dobu tušit, že leží rozhřešení, ale o předvídatelnosti bych tu nehovořil, neřekl bych, že to mělo být tím netušeným twistem, co zanechá diváka s otevřenou hubou. Na víc než hodinu a půl je však tohle vyšetřování ztráty zdravého rozumu až příliš chudé téma. Slabší trojka.

Na první shlédnutí mi film přišel dobrý ale suchý, nicméně čím více nad ním přemýšlím a čím více se k němu vracím, tím se mi zdá lepší. SPOILERY!!! Film sledujeme exkluzivně skrze oči schizofrenického protagonisty "Pavouka", po dlouhých letech se vracejícího z psychiatrické léčebny, kterak vzpomíná na události, které vedly k jeho hospizalizaci v dětství. Pavouk díky schizofrenii a oidipovskému komplexu zvláštním způsobem doslovně zhmotní základ Madonna-whore komplexu, kde muž nedokáže vnímat současně vřelost/mateřství ženy a sexuální přitažlivot k ní. Pavouk byl sexualitou své matky vůči otci tak šokován, že z ní tento aspekt zcela vyjmul a projikoval na postavu, kterou si naprosto fabrikoval - jde o fůzi náhodné prostitutky v baru a jeho matky. Vzpomínky Pavouka nejenže nejsou přesné, ale není tvoří se za pochodu - samozřejmě zaprvé je zde fiktivní děvka, ale též jsou přítomny situace, kde vůbec nebyl. Pavouk jako dítě si vše zákonitě musel pouze domýšlet, ale nejen to, vše vidíme skrze oči Pavouka dospělého a je to i on, kdo je "přítomen" této vzpomínce, navíc ho vidíme často divoce zapisovat do svého deníku, jako by si minulost opětovně upraovoval a zaznamenával. Prohazování indentit je velmi časté, zmíněná prostitutka prostě změní svou tvář na tvá jeho matky v další scéně, na pornografické fotografii obě ženy udělají to samé, ve scéně pod mostem, kde daná prostitutka udělá Pavoukova otce si s dokonce Pavouk v jeden moment prohodí roli právě s ním. To je chvíle, kde se oidpovský komplex jako motivace manifestfuje jasně a zpětně dávají smysl i Pavoukovy výbuchy vzteku, kdykoliv vidí u matky sexuálně motivované chování vůči otci. Pavouk žárlí. Toto pokračuje i nadále, když ji vidí oblékat se hezky pro otce, nálada se skrze jeho vzpomínky přenáší i na Pavouka v dospělosti, kde nedokáže tento dílek puzzle doslova rekonciliovat se svým vědomím a doslova robije puzzle, které skládá. Puzzle se ve filmu symbolicky objevují vícekrát, např. i ve vzpomínce na psychiatrickou léčebnu tam lékař absurdně skládal střepiny z rozbitého okna k sobě (prasklé ve tvaru pavučiny) a dílek, který mu dal Pavouk, byl poslední, který chyběl k dokončení (Pavouk zvažoval sebevraždu, ale myšlenku nakonec zavrhnul). Otec nakonec ve fabrikované vzpomínce matku zabije a začne žít s děvkou, která ji plnně nahradí. Paradoxní je - a tohle vynikne až na druhé shlédnutí - že manželé měli předtím evidentní krizi, tou dobou vnímal matku Pavouk jako matku, a s tím, když pár krizi překonal a (jestli jdou takto unreliable vzpomínky Pavouka interpretovat) manželé k sobě byli vřelejší (po sexuální rovině i chodili více do společnosti), matka pro Pavouka přestala existovat a stala se pouhou děvkou. Opět tohle dává smysl v kontextu oidpovského komplexu, kde Pavouk de-facto vinil otce, že mu svedl matku. Proces vzpomínání dospělého Pavouka ovlivní natolik, že tato děvka nahradí i správkyni domova, ve kterém přebývá. BTW možná je to jen tím, že na tyhle věci nemám dobré oko, ale všiml jsem si toho až na konci filmu. Pavouk v panice zkouší zničit svůj deník (btw obsahující nečitelné nesmyslné znaky), zřejmě ze strachu, že děvka zjistí, že Pavouk ví o tom, že s otcem zavraždili jeho matku? Utvoří "pavoučí síť" z provázků ve svém pokoji, stejně jako kdysi měl jako malý - a vzpomínkami se vrací do dětství, kde právě skrze síť provázků otevřel plyn v troubě a udusil děvku, přičemž se ukázalo, že šlo ve skutečnosti o jeho matku. Mezi tím je svět dospělého Pavouka ovládán více a více agresivní děvkou, která nahradila správkyni. Chybělo jen málo a zabil by ji kladivem a šroubovákem, ale na poslední chvíli ho zastavila vzpomínka na pohled na mrtvou matku. Zpětně dává dokonalý smysl, že se nad dospělým Pavoukem vždy tyčí zásobník plynu, který ho paralyzuje strachem, bojí se, že plyn uniká z topení, nebo dokonce z jeho těla a za každou cenu se tomu snaží zabránit tím, že se obalí novinami. POSLEDNÍ MYŠLENKY: Tempo filmu je pomalé a Londýn je takřka prázdný, jak vše warpuje Pavoukova mysl. Jako dítě i jako dospělý se láskyplně tiskne k malému záhonku, kde si myslí, že leží jeho mrtvá matka. U druhého shlédnutí vyniknou brilantní herecké výkony. Miranda Richardson je v dvojroli tak přesvědčivá, že mi nějakou dobu trvalo uvědomit si, že je to stejná herečka. Gabriel Byrne střídá polohy chladnokrevného vraha a zmateného otce. Ralph Fiennes klopýtá v reálném světě před překážkami ve vlastní mysli, jeho překvapení, že z jeho bývalého domu vyšla jiná žena, než jeho matka, nebo že je i v dospělosti pod kontrolou "děvky" v surreálném osamocném světě etc.

Naozaj by som nepovedal, že toto mohol natočiť sám veľký David. Na neho to malo až moc klasickú linku, ktorá nebola ani zaujímavá, ale hlavne ani nejak prepracovaná. Najhoršie na tom bolo to, že film i keď speje k veľkolepej pointe, dá sa ľahučko uhádnuť oveľa skôr. Nevadilo mi pomalé tempo a flasbacky do minulosti, ktoré sa miesili s prítomnosťou boli slušne prepracovane. Film je remeselne na veľkej urovni a herci odviedli to čo bolo potrebné a i keď Ralph Fiennes do role nevyrovnaného a často aj zmäteného pánka vložil srdce, ale i tak tam boli rezervy a to hlavne v tom brblavom podaní. Preto som trocha sklamaný, že David sa stým tento krát moc nehral, práve naopak, pomalým tempom znázornil celkový psychický úpadok jedinca a inokedy by to bola psychedelicko dramatická jazda v jeho vnímaní, ale teraz tomu chýbala väčšia vôľa aj razancia. Tak len za silne3*.

Pocitově pro mě hodně zvláštní minimalistický film, který si mě na jedné straně hodně získal už během úvodních titulků a výtvarným provedením spolu s titulní písní mě navnadil na silnou komorní atmosféru... na druhé straně dost dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se v neotřele ztvárněných prolínajících se časových rovinách zorientoval a "přiřadil" si hlavní postavu do retrospektivního příběhu se vztahem mezi synem a otcem na pozadí krutého zločinu na konkrétní místo. Já totiž chvílemi váhal, zda onen muž vystoupivší z vlaku nepředstavuje v minulém příběhu či svých myšlenkách dvě postavy – otce a syna – současně v jedné osobě, nebo zda není jakýmsi zhmotněným svědomím kohosi z nich... u Cronenberga by asi nic podobného nebylo nemožné :), také nám už jednou v minulosti natočilPříliš dokonalou podobuo dvou bratřích. No a pak... geny se prostě v něčem dědí, potomci prokazují spřízněnost, jak nám potvrzuje závěrečná pointa, a člověk... je skrze geny někdy doslova lapen do sítě, jako ten pavouk... se nám možná snaží říct Cronenberg v doprovodu ústřední metafory tentokrát, jestli jsem ve finálePavoukasprávně pobral? Film měl pro mě pár slabších záchvěvů, ale za skvělou atmosféru a výkon Ralpha Fiennese (pro mě zatím hlavně mistr Gustaf zGrandhotelu Budapešť, ale fantasticky tady ztvárnil i tajuplného zádumčivého psychopata) zaokruhluji na 4 hvězdičky. David Cronenberg jako režisér též nezklamal, přestože mám v jeho tvorbě i silnější favority.[75%]

Podľa mňa najhoršia vec čo sa môže hercovi stať je tá, že sa objaví vo filme známeho a osobitého režiséra - očakáva kariérny boost a nakoniec skončí v priemernom filme, na ktorý každý zabudne a ktorý sa vo filmografií režiséra výrazne stráca. To je prípad aj Pavúka. Miranda Richardson je asi jedná, u ktorej sa dá hovoriť o hereckej rozmanitosti. Ostatní ( aj inak vždy výborný Fiennes) tu len stoja a chodia z miesta na miesto a mračia sa. Bezútešnosť, depresia a nepríjemná atmosféra sú v tomto prípade dominantné. Príbeh je ale skôr báchorkou na vyplnenie. Netvrdím, že nie je zaujímavá, alebo že by film vyslovene nefungoval. Len sa do režisérovej filmografie akosi nehodí. Aj taká M.Butterfly mala v sebe aspoň určitú poetickosť. Veľmi by ma zaujímalo, čo bolo na McGrathovej knihe tak pútavé, že sa to muselo preniesť na plátno. Znesiteľný ale zároveň fádny priemer.