Palác vraků (1981)

Novozélandskou potažmo i australskou tvorbu mám docela rád. Tento film jsem viděl v rámci VRK nabídky jako další v pořadí. Scénář nebyl špatný a samotná zápletka docela zaujala, nicméně se dal rozhodně ještě více vypilovat a zvláště pak samotný závěr (před finální pasáž na vrakovišti s výměnou rukojmích a průchod ozbrojenci – jízda autem – moc věrohodně nevypadala – v Americe by už měl x kulek v hlavě). Čtveřice herců podala slušné výkony -  Bruno Lawrence dokázal zaujmout už i vBridge to Nowhere, kde hrála i lékárnice Margaret Umbers). Anna Maria Monticelli coby nešťastná žena dostala pořádně za vyučenou – její forma „štěstí“ zdá se mi poněkud nešťastná – manžílek to prostě psychicky nevydýchal – hlavně tedy odloučení od dcery, čemuž se ani moc nedivím. Jsou tam i potřebné emoce, nějaká ta nahota, kupa vraků, kapka toho napětí. Lepší průměr – 60%.

Drama syrové, ale kromě ústřední dvojice, dobrá, trojice, i malá Georgie hrála slušně, je to herecky vcelku amatérská bída. Nejhorší je asi kamarád /milenec / polda Ray, který měl pro všechny situace jeden  jediný  výraz., a to ať hrál kulečník, hledal pohřešovanou holku své milenky nebo na něj mířil sok v lásce puškou. Gró celého příběhu naštěstí leží jinde a ta studie rozkladu jednoho manželství nebyla vůbec špatně napsaná ani zahraná. Písnička to sice byla obehraná a originální to bylo snad jen díky prostředí vrakoviště, ale život nám málokdy píše výjimečné příběhy, a to  i když si to rádi myslíme, tak už tu všechno většinou bylo. Balada o falešných slibech, lhaní si do kapsy a neschopnosti sounáležet si..  De facto groteskní závěr byl pak vítaným překvapením a za něj ty čtyři moc rád dám.

Páčila sa mi táto austrálska vec. Páčilo sa mi prostredie autovrakoviska, krajina, postavy aj príbeh. Malo to svojskú atmosféru. Al s manželkou Jacqui a dcérkou Georgie -Greer Robson-Kirk, tu plánovali zostať len pár mesiacov. Po niekoľkých rokoch sa Jacqui začala búriť, dokonca zviedla Alovho kamaráta Raya, nehľadiac na dcérku, neustále vyvolávala manželské hádky, čím mi fakt išla na nervy. Vznetlivý Al to riešil po svojom a vskutku som sa obávala, ako to skončí.85%

Dusné vztahové drama o lidech, kteří řeší manželské problémy bez ohledu na malou dcerku, se po nějaké době překulí až do psychothrilleru. Ono taky, když je manželka poněkud sebestředná a manžel poněkud psychopatický, nelze se ničemu moc divit. Během filmu mě překvapilo několik nečekaných zvratů, které mě pomáhaly udržovat v napětí. Celé to mělo spád a švih, překvapil mě i závěr, a na úplném konci mi sedla závěrečná titulková píseň, pohodová a uklidňující.

„Ktorý kľúč je na to vhodný, resp. čo by mohol povedzme, následne dotiahnuť i pomerne dosť povolené manželstvo?•Rodinná dráma nielen zo špinavého prostredia novo-zélandského vrakoviska, ale zároveň sa možnože tiež vydáme i predsa trochu ďalej do exteriéru, teda konkrétne až kamsi do krásnej panenskej prírody; manželský zväzok v podobeAlana "Ala" Shawa- automechanika/pretekára aJacqui Shawovej- učiteľky, sa nachádzal v naprosto nezávideniahodnom rozklade, čo napokon vyústilo ešte do oveľa zložitejšej fázy, ktorú mi neskoršie už ozrejmil najmä tento tvorca, pochádzajúci z Austrálie / Nového Zélandu - vytvárajúci svoj autorský projekt, ktorý v podstate priamo pootvoril dvere i nasledujúcim filmárom z danej oblasti: Jane Campionová, Lee Tamahori, Peter Jackson a podobne; skrátka,Spiace psyaRozbiť palácv podaníR. Donaldsona, znamenali v rámci príslušnej kinematografie azda úplne to isté, čoPiknik na Hanging Rock[réžia: PETER WEIR, 1975]aMad Max[réžia: JURAJ Mlynár, rok 1979], pre tú austrálsku v zmysle vplyvu na medzinárodnú scénu!•Spočiatku ma nadchádzajúce dianie, priznám sa, vskutku teda ani akosi zvlášť zase ani príliš neoslovovalo, ktoré sa stále iba motalo z miesta na miesto bez jasne vytýčeného cieľa; paradoxne, že čím viacej sa začal rúcať ich naštrbený vzťah, tým som sa začal čoraz intenzívnejšie zaujímať o to, kam to až vlastne môže zájsť, čo predstavovalo priam nekontrolovateľný reťazec udalostí s vyvrcholením určitej situácie, ktorá mi dokonca pripomenula i jednu konkrétnu scénku z nemej groteskyB. Keatona- no, vtedy by som už určite celkom zbytočne zachádzal do bližších detailov, a k tomu by som mohol diváckej obci, kľudne pokaziť potenciálny, dramatický zážitok, na aký sa mi v spoločnostiB. Lawrencea&A. M. Monticelliovej, podarilo úspešným spôsobom naladiť, aj keď som ho vnímal značnejšie - podráždenejšie, keďže tí dvaja si neustále robili naschvály, miestami ústredný protagonista, normálne býval, akoodtrhnutý z reťaze, čo len zvyšovalo adrenalín v atmosfére.•Úvod jezačiatočník, zatiaľ čo také jadro užmierne pokročilé, a to ani nehovoriac opokročilomzávere, ktorý ma rozhodne i veľmi [ne]príjemne prekvapil, lebo som asi očakával niečo iné, než čo mi režisér naservíroval? Áno, zahrával sa s mojimi pocitmi.