Outer Space (1999)

Tenhle kraťas budete buď milovat nebo nenávidět. Nekoukala jsem na popisek a jako epileptik, jsem vcelku zanadávala. Varování měli vnést na začátek filmu, rychle jsem rozsvítila co se dalo, ale i tak se mi trochu motá hlava. Využití tohoto stylu tvorby je zajímavé, zvlášť když z původní scény z filmu The Entity Peter Tscherkassky obratně otočí na existenciální paranoidní schizu, která je rozhodně velmi věrohodná. Prožitek umocněný zvukem na sluchátka mě zabořil do křesla a držel v šachu až do samotného závěru. Rakousko překvapilo!

Tak já nakonec nevím, jestli tu ženskou napadl nějaký duch nebo ji někdo znásilnil (tak jsem si přečtl zajímavosti, znásilnili ji). No, v rámci tohoto experimentu to je zcela nepodstatné. Je to jeden z těch experimentů typu oční destrukce a těm já opravdu neholduji. Jo, ze začátku, kdy se tam něco viditelně děje, to je zajímavé i přes to, že tam něco pořád strašně bliká. No a potom mě to už vůbec nebavilo, jelikož tady jenom pořád něco blikalo a nebylo kromě něj nic vidět. Jo, chápu ten pokus o navození zvláštní hororové atmosféry, ale na mě to tolik nezabralo a žádný hypnotický zážitek (o kterém tu někteří píší), se pro mě nekonal. 3*

Narativní skladba hororů je často konstruována jako vnik něčeho cizího do běžné rutiny. Nejčastěji je to vnoření něčeho iracionálního do racionálního světa. Některé slavné horory dokonce tento postup účelně tematizují. Vezměte si za příklad Vymítače ďábla, kdy dobrou třetinu filmu sledujeme jen snahu vysvětlit stav malé holčičky přirozeným způsobem. Nebo třeba Ospalou díru, kde nás Burton také nechává značnou část příběhu v nejistotě, zda jsou vraždy páchány člověkem, či skutečným bezhlavým jezdcem. V tomto ohledu je to s Outer Space poměrně složité. Je sice zajímavé sledovat film, jenž svojí strukturou odpovídá duševnímu stavu samotné hlavní protagonistky a využívá k tomu deformace rámu, ohýbání obrazu, vad na filmovém materiálu či šílené zvuky. Jenže autor přes všechnu svoji invenci zapomněl na základní věc. Chybí tomu vývoj. Chybí zde status quo, místo z kterého by se dalo vyjít a kam by se mohl divák (či postava) vrátit. Není zde „normální“ svět, který by byl narušen, tím pádem je film bez napětí a také bez strachu. Strach je totiž většinou vázán na ztrátu něčeho důležitého. Na ztrátu blízkých, života, či (jak jsem zmínil na začátku) samotné podstaty reality. Zde se o nikoho takříkajíc nebojíme, hlavní hrdinka nejen, že už od samého počátku ztratila svou realitu, ale je nám jasné, že ji ani nemůže nalézt. Není zde nic v sázce, strach se nekoná a nám zbývá hororový film jako pouhá atrakce či snímek o emocionálním zhroucení, který diváka nechává chladným.

Začátek byl lehce zajímavý, pak už to šlo z kopce. Trochu mě tento experiment dokázal zhypnotizovat, zhruba na úsek mezi 3.-4. minutou, zbytek jsem dokoukal s očima napůl otevřenýma a po napsání tohoto komentáře si budu muset na chvilku lehnout, protože to ve mě vyvolalo pocit únavy. Pokud to bylo cílem, tak bravo, ale myslím, že tohle úplně záměr nebyl. Tak jako tak se mi to nelíbilo a jednu hvězdu dávám za částečné ovlivnění, ale tak trochu i z milosti. (Málem jsem napsal "mylosti", takže ten vliv tam trochu je :-D )

No do prdele, ještě, že nejsem epileptik. Hrozně moc mám rád hudební žánr zvaný noise core a ještě abstraktnější a údernější industrial noise. A těší mě, že někdo děla videoekvivalent tohoto. Outer Space je prostě mazec. Je fascinující, jak Tscherkassky dokáže pouze pomocí filmových pásů z jednoho daného příběhu (v tomto případě výborného duchařského horroru The Entity z roku 1981) odvyprávět úplně jiný příběh. Jako uznávám, že tohle asi snese málokdo, ale já jsem fakt unešen. Nechtěl bych se na to dívat v úplné tmě se sluchátkama na uších. To by mi fakt mohlo ustřelit gumu nejen od trenek, ale i od palice. Tohle je true found footage, které jsem schopen akceptovat.