Obávaný (2017)

Veľmi dobrý životopisný film, ktorý je revolucionárskou freskou osobnosti Jeana-Luca Godarda z obdobia medzi filmamiČíňankaaVýchodný vietor, čo je pohnuté obdobie okolo roku 1968. Rámcom filmu je však režisérov vzťah s herečkou Anne Wiazemsky, ktorý je postupne rozkladaný Godardovou cynickou sebastrednosťou a zameraním sa na revolúciu. Film tak dáva nazrieť do atmosféry revolučných pohybov vo Francúzsku. Samotný názov je vlastne len bonmotom z rozhlasovej reportáže o francúzskej ponorke "Obávaný". Produkcia sa výborne pohráva s vizualitou. Vkladaním, či využívaním textu v zábere a hoci ide o vzťahovú/osobnú drámu, postava Godarda a jeho cynické revolučné postoje pôsobia komicky, čo je v príbehu naviac rozšírené o situačnú komiku (Godard neustále prichádza o okuliare). Herci hrajú perfektne a ani nahota, ktorá sa tu celkom hojne vyskytuje, im nerobí žiadne problémy. 75%

Tohle bylo tak hravé, poučené a s nadhledem natočené. Repetitivní vtípek s brýlemi, debata v 6 v autě z Azurového pobřeží do Paříže, ty přesné citáty z rozjitřené doby pařížského jara, a navchu ta precizní práce architekta u interiérových a exteriérových scén. Po Nové vln další film, který mě nakrmil filmovými lahůdkami. Jean Luc jenom schytává ten dnešní kritický pohled na jeho, dnes už zrezivělé, názory. To se ostatně přihodí každému, kdo neumře včas a začne stárnout, tedy, stává se směšným pro nové revolucionáře.

Hazanavicius se nebojí přímých obrazových citací z Godardových děl, ale nesnaží se kopírovat, využívá je jen jakou součást psychologického rozboru svého (anti)hrdiny Godarda. Není to obdivný chvalozpěv, je to spíše diagnostikování toho, co bylo na Godardovi špatně, ale zároveň z něj dělalo právě toho Jean-Luca, kterému se lze klanět. Vizuálně ne nepodobné Tout va bien, ale křičící, že v pořádku není vlastně vůbec nic.

Tentam je obletovaný, který nechal padnout umělost, salonní paravány. Civilní (vz)ruch plenéru - spoluhráče je teď pro něj citelným placem "pláče," pravdou puče, balvanu. Novým ú(h)lem nepolapitelné oblohy. Pro něj, filozofa - logika. Formalisty - sémiotika. Konferenciéra "rácia," uličníka obrazu, brunátného obratu, který se nekrotí, označuje, útočí. Jako sopečný, vosí reprezentant aktiv intelektu, jako společenská, intimní roznětka. Neoblomný (para)metr "Boha umění (ne)změny."

Další z filmů o jedné z režisérských osobností, který se nazývá životopisným, ale do duše režiséra a jeho manželky Anne Wiazemsky nikdo nevidí. Zejména ve vztazích mezi manžely musí dojít k určité fabulaci a podřízení se základní lince příběhu. Jean-Luca Godarda uznávám jako jednoho z nejlepších francouzských režisérů (i přes jeho marxistické názory v určitou dobu) a mám v oblibě většinu jeho filmů. Když ve filmu prohlásí své filmy "Pohrdání", "Bláznivý Petříček" anebo "Vojáček" sám za "sračky", rve mi to srdce. Ve filmu se mi líbí výpověď o společnosti šedesátých let, o době francouzských barikád v ulicích Paříže v roce 1968, střety na akademické půdě, odkud byl i sám Godard několikrát studenty vypískán. Někdy to vypadá, že i režisér sám tápe a zůstává se svými radikálními názory osamocen. Nebere v potaz ani rozumné výčitky Anne, které se postupně Jean-Luc odcizuje, což vyvrcholí po demonstrativním pokusu o sebevraždu. Příběh mi přinesl mnoho nových poznatků o době a hlavně o Godardovi, i když něco z toho beru s rezervou.