Návraty (1972)

"Člověk si má vždy ukrojit ten správný krajíc, ani míň ani víc..."Psychologické filmy s Petrem Čepkem mají vždy něco do sebe. V porovnání se svoji prvotinouNahota(v níž Čepek též ztvárnil hlavní roli)  mám ale pocit, že si Václav Matějka tentokrát ukrojil trošku větší krajíc, než na jaký stačil. Děj mi místy přišel nesourodý a střih (minimálně v jedné dosti zásadní scéně - smrtelná havárie milenky hlavního hrdiny po níž následuje jeho dočasný návrat ke své bývalé ženě) poněkud přehnaně ostrý. V čem se naopak Návraty silně podobají jeho filmové prvotině, je hudba Luboš Fišer, která výborně podkresluje melancholicko-poetickou i dramatickou atmosféru filmu (viz zejména hlavní motiv).

Za vraty, ty vyrvaný, nevyrovnaný, nemlčí přiváté privátní hodnoty náruče. Lehce se nemaluje narativ slunce, rodinný paprsek, který přesekl, rozvrátil deštivý rebel. Jednou už promočený. Stále a stále skáče do kaluží. A přítomnost průtrže mračen, kterou nosívá, kterou se chlubí, přetrvává, nezastaví. Jen dokládá to, co nebylo, nemůže být. Ve tváři zcizené. Vyzvat sebe na zvraty.

Normalizační návrat k osvědčeným hodnotám aneb Soudruzi, intelektuální rozkolísanost u nás nemá místo.1) Rozvláčný pokus o psychologický film kazí normalizační estetika, která předstírá, že je vše v pořádku. Ale není. Paralela s právě probíhajícími čistkami je nabíledni._____

2) K dojmu normalizačního díla přispívá i hudba jakoby vystřižená z dobových sovětských vztahových filmů._____

3) Přesný komentář: fragre***.

Není to špatná sonda do různorodých "karakterů"..odráží život v jeho obyčejnosti...a myslím že prázdnota vztahů a beznaděj je zobrazována v nenápadné souvislosti s dobou po-okupační..nebo jinak : když má na sebe člověk očekávání která není schopen realizovat, nevychází sám se sebou (nemá se rád) pak nedokáže mít rád ani blízké kolem sebe...
Skvostná smutná,melancholická ale ne beznadějná Fišerova hudba...

Kdybych nehleděl na rok vzniku, měl bych tento film za takové psychologické drama (říznuté limonádou) s potemnělou atmosférou a s několika skvělými hereckými výkony, prostě za takový lacinější pozdní dojezd nové vlny (nejen hereckou návazností, ale i v obraze). Leč je zde ten rok 1972, kdy Normalizace řádila silou největší (v témže roce byl natočen vskutku vzorový normalizační film Cesty mužů, v roce následujícím Hroch, úplné kvalitativní a ideologické dno Normalizace). Takže „je třeba postavit se k problému třídně a politicky“, jak to bylo v těch dobách povinností. Kdo je Slávek (skvěle zahraný P. Čepkem)? Kolísavý a mravně dezintegrovaný intelektuál, pozér a oběť vlastních přehnaných ambicí, nota bene cítící se ukřivděně v svém prostém zaměstnání, kam byl přesunut z "okresu" (čímž je naznačováno, že mu normální práce nevoní). Prostě, hotový básník Daneš z 30 případů majora Zemana (epizoda Klauni z r. 1967).
A koho to svou kolísavostí trápí? Sympatickou nemocniční (milosrdnou) sestru s roztomilým synkem, prostě, div ne světici, aby bylo každému jasno jaký je to lump. A jeho protivník je (v protikladu oproti mračnému a konfliktnímu Slávkovi) blonďatý a sluníčkový (opět téměř svatý) František, pracovitý houslař, který jinak obcuje jen s můzami. To hlavní, o co v té době šlo, tady zazní: „ …ano, udržet si místo, a muset kvůli tomu obětovat charakter“. Ale nezazní to jako morální maxima, ale jako jalová Slávkova výmluva.
Takže je to prosté, Slávek je osmašedesátník, který ztratil své původní postavení a je nyní odsunutý na podřízenou pozici. Ale ani slovo o jeho politickém angažmá, ani slovo o okupaci, ani slovo o čistkách v letech 1969/70, to jako by neexistovalo. Zde je sugerováno, že za jeho „pád“ mohou jen jeho charakterové vlastnosti. Prostě: Na intelektuály pozor, soudruzi!. Ale dnes už jsou to zcela zapomenuté konotace. Dnes se to chápe jako normální starší film.
Jinak, Zuzana Kocúriková je typově dokonalý vamp, škoda že nestihla novou vlnu od poloviny šedesátých let, to by dělala sakra silnou konkurenci božské Olince.