Náš příběh (1984)

Ožran a nymfomanka. Už v prvej scéne, keď sa žena pýta hl. protagonistu vo vlaku, či mu má povedať príbeh, ma zneistilo, či som urobil dobre, že som si film pustil. Ďalšie minúty plné absurdnosti, nevtipného absurdného humoru a nezaujímavých postáv len potvrdili moje úvodné obavy. Film v istých scénach skĺzava do jasnej (ale nevtipnej) komédie a ani záver, ktorý celé dielo hádže do koša uletenej fantázie, to nedokáže dostatočne podvihnúť.

Film sa skončil a ja vôbec netuším o čom bol. Neviem, či je to tým, že som to pozeral po nočnej, po ktorej som spal 3 hodiny, ale myslím, že to nemalo až taký zásadný vplyv. Proste ten film nemal normálny dej, postavy sa správali nezmyselne a z úst im vychádzali nezmyselné vety, nechápal som ich konanie a kam ten film smeruje. Ani herci sa príliš nevyznamenali a s Delonom som asi nevidel horší film.Príbeh 1/5, Vizuál 3/5, Herci 2/5-Videné na TV 42'' vo FHD v originálnom znení s CZ titulkami.

Osamělý muž ve vlaku. Co se mu asi příhodí? Nic, absolutně nic. Leda nějaká sračka.A jakáže tedy? PŘÍBĚH! Jenomže bacha:V tomhle příběhu nemá cenu lpět na kufru nebo materiálních detailech.  Jsou tu vlaky, kupé a cestující, co se probudí uprostřed snu a uvědomí si, že to sen není. Musíš se nechat unést příběhem.Co budeme tedy dělat?Budeme si povídat. Nejdřív si dám pivo, pak popovídáme.Tak jinak: Co by se MĚLO dělat, aby šlo tohle celé nějak zpracovat? Možná tak pít pivo (které vůbec nepiji), NEpovídat si (aby se šlo soustředit, protože je to maglajs) a opravdu senechat unést příběhem.NAŠim PŘÍBĚHem.  Jenomže já se tak snažím. Unášet se, nelpět na detailu. Přesto mi dlouhou dobu unikalo, co to celé má představovat? Mindfuck, alegorie na stav opilosti, celovečerní sen nebo absurdní drama?  Nebo si všichni dělají s tím Blierem jenom srandu? Vždyť je i coby undergroundový režisér ověnšený cenami.  Přitom já dostávám občas pocit, že tohle sice typ filmu, který je sice částečně šílený, dějou se v něm kuriózní věci,  ovšem zároveň se mi občas zdá  ta iracionalita  zpracována takovým vcelku nezajímavým těžkopadným způsobem. Jakoby netvořila nějaký  přitažlivý styl, který by mě vtáhl. Sledoval jsem sice bizárnosti, ale připadal jsem si místy  jako za sklem. Začátek, kdy se posouvá děj pomocí vyprávění příběhů je tak hravý a zajímavý.  Ovšem následně to spadne do zmatečného dlouhého sousedského dýchanku. Mám rád třeba absurdními dramata, ale zde mi ty dlouhé natahované scény ze sousedského setkání přišly nekonečné.   A to není všechno. Soused Michel Galabru nabídne Robertovi vyspat se s jeho manželkou, a když se tak stane, zlobí na svou manželku, že se při sexu s Robertem udělala šestkrát, a když spí s ním, tak se to stane sotva jednou.:D A celé mi to příjde natočené tím snad nejvíc asexuálním odtažitým způsobem, jak jde něco takového natočit (Poznámka autora-Já s tebou fakt asi skončím, Bliere - Náš příběh jsem rozkoukával natřikrát.) I záměna domů - stejný nábytek, stejný pokoj, stejná postel, jiná PANÍ -  zní jako magický nápad, který může diváka odrovnávat a zaujmout, ale zde mi to přišlo podané tak fádně.-------------Poznámka autora - Ufff, tak sousedi vypadli. Návštěva skončila.Najednou zase poznávám Bliera třeba z takového Otčíma, který nejenomže pubertálně na první dobrou vrší absurdity, ale umí najednou vytvořit i procítěnou zasmušilou podívanou. Vracíme se k nadějnému začátku. Noční klub, který v noci zavírá (:D), ve kterém se vytratila energie, ale zbytek opilců se vzepře a  začne malátně zoufale tancovat pod diskokoulí - To je podmanivý moment! A pokračujeme v nich dále! Hovor s Donatienne...Hovor s tou, která už dávno odešla. ODEŠLA? Doopravdy?Tady žila, v tomhle doměUž tam není.  Představení místnosti, kolem které se točí lednice s pivem - lednice s pivem je zcela středobod té místnosti, protože pivo je prostředek.  Prostředek k vymazaní vzpomínek, kterých je příliš mnoh. Vzpomínek na věci, které možná neexistovaly - To jsou konečně nejen zajímavě absurdní, ale i podmanivě natočené momenty. Závěr už je výslověne jemně melodramatický  a dokázal mi, že ten Blier opravdu není marný. Posledních deset minut dává indicíí, že to byl celé jen sen. Sen, který se snažil něco říct a dala se z něj vyvodit odpovědnost, což se také stalo. Zdaleka jsem nepochopil vše. Ale i tak mi z toho nevyšla špatná alegorie o muži, kterému se vždycky časem rozpadnou všechny mezilidské vazby-  O ztracéném muži, který někoho beznadějně hledá. Jen  fakt škoda, že Blier v prostřední třetině ty své ,,absurdity pro absurdity´´ neodpustil. On by z toho vyšel pak za krále i Delon, u kterého se v této části znovu projeví, že komediální poloha nebyla jeho, ovšem zasmušilou melancholickou trosku vystihl naprosto perfektně a jde bezesporu o jeho nejlepší výkon z 80.let, které pro něj jinak znamenaly sestup slávy.

Spôsoby, akými Bertrand Blier zaobchádza s naráciou ma neprestávajú prekvapovať. Každý z nás patrí do nejakého príbehu – v tom svojom sme hlavnými postavami, v príbehoch iných sme zas tými vedľajšími; sú príbehy, ktoré si vysnívame; sú príbehy, ktoré rozprávame na dobrú noc, alebo anekdoty, ktorými sa zabávame. Niekedy sa stane, že niekoľko rôznych príbehov sa spojí dokopy a vytvorí jeden nový príbeh. Nový príbeh ale môže začať aj ďalším v rade rozhodnutí, ktorých počas života urobíme nespočetne veľa. Bertrand Blier vo svojom filme Notre histoire predstavuje príbeh o príbehoch vyrozprávaný prostredníctvom príbehov a usmieva sa nad skutočnosťou, že najčastejším motívom našich príbehov je práve ten milostný a aj keď môže priniesť niekoľko peripetií, nakoniec je fajn sa k nemu vrátiť...

Ani v jednom ze svých nejvážnějších filmů nezapomíná velký svéráz Bertrand Blier na svůj oblíbený absurdní humor s tajuplnou atmosférou à laStudený bufeta přes závažnost tématu rozehrává uprostřed dramatu i typický scénář se surrealistickým nádechem. Překvapivě tu ten Blierův styl v prostřední třetině skvěle funguje, překvapivě si tu Blier odpustil i svoje tradiční sexuální úchylky, což jenom kvituji, a podle mě se vNašem příběhuBlierovi další pokus o dramatičtější snímek (podobně jako vOtčímovi) dost povedl. Jde o delší film s výrazně pomalým tempem, nicméně dává možnost od začátku hlouběji procítit s hlavní postavou ten hořce odpudivý pocit alkoholika ocitávajícího se na dně, který si nedokáže pro svou závislost udržet jediný pevný mezilidský vztah. S příchodem podivné partičky mužů a neobvyklým pozváním pana souseda (jemuž vůbec nevadí ani rozbité okno, které po oné divoké noci začne sloužit jako vchod a východ) dává možnost stejně tak zažít a vychutnat si na dálku obrovskou pijatiku, šarádu plnou absurdních dialogů a velkolepé řádění v doprovodu nekonečné studnice láhví a sklenek, a posléze padnout s trpkým vystřízlivením zpátky do deprese, po níž se zdá býti jakákoliv další naděje na šťastný konec ztracena. Nebo ne tak úplně...? Alaina Delona jsem v podobném typu postavy deprimovaného muže, pravidelně se měnícího v alkoholickou trosku, snad ještě neviděl a dost mě tímto výkonem, který bych se nebál považovat za jeden z Delonových nejzajímavějších, i překvapil. Dokázal mrazit a nenásilně ve své až tragikomické kreaci ladit i s tím absurdním humorem a výrazně se svým výkonem přibližovat k hlavnímu králi tohoto snímku, jímž je pro mě (byť jen ve vedlejší roli) úžasně démonický Michel Galabru.[85%]