Naděje a sláva (1987)

Film sice stylem připomíná Obecnou školu, jenže ta drží dějově líp pohromadě. Tohle je spíš sbírka scének, i když některé se opravdu velice podařily (třeba ta s džemem). Proč si autoři nechali utéct možnost je líp propojit a udělat film zajímavější pro diváky, nevím, přijde mi to škoda. Takhle ho ocení jenom ti hodně trpěliví a to už bohužel asi nejsem. A škoda je taky, že se pro roli matky nenašla jiná herečka, nebo že se jí režisér víc nevěnoval. Co tady předvedla Sarah Miles, mi na rozdíl od porotců nepřišlo jako výkon, co by si zasloužil nominaci na nějakou cenu, spíš mi dost vadila. Proto jenom ***. Naštěstí ji trochu vyvážil aspoň dědeček a menší děti.

Vzhledem k některým filmům Boormana a absenci jakéhokoliv známého herce jsem moc nečekal, ale dostal jsem překvapivě příjemný film. Ten sleduje jednu rozvětvenou britskou rodinu v čase druhé světové války. Tatínek chce válčit, ale skončí na úřadě, usedlá maminka lituje že si nezačala se sousedem, malí raubíři prolézají rozpadlé domy a sbírají poklady, dospívající dcera je ještě napůl dětský spratek ale začne si se starším vojákem. Nostalgické, rozverné, úsměvné... občas přijde smutná či děsivá scéna (noční můry), ale žádný patos ani zbytečná tragédie. Pár scén které by v dnešní korektní době rozhodně neprošly - třeba když holka ukazuje klukům co má tam dole. Konec sice vybředne v letní dobrodružství u řeky, ale zase tu úřaduje svérázný nerudný děda :) Tou náladou a přístupem mě to skoro připomnělo některé staré české filmy. Takže díky Adolfe :D a pěkné 4*.

Mezi Británíí (před vákou jí patřily 0,4našízemě - to mám z filmu; SSSR po ní 0,166666, pokrýval šestinu suchozemského povrchu - to mám ze školy) a Českem leží vzdálenost, kterou lze poeticky vyčíslit jako mezi Boormanem a Kachyňou. Anglický humor mám rád, nesmí být ovšem tak podbízivý. A školu bych také nechal vybombardovat třeba samotným Hitlerem. Nedávno jsem se do ní šel podívat. Sice přetrvala, ale pouze fyzicky, a to ještě v jiné kůži; je rozparcelována na kanceláře a úřady. Dokonce se zachovala i "černá chodba", v níž se odbývaly nejkrutější rvačky a duševní popravy.

Příběh útlého mládí a dospívání trochu jak zObecné školyv prostředí předměstí Londýna, tedy maloměstě podobném třeba tomu, kde později vyrůstal i jmenovecBilly Elliott. Akorát zde padají zTmavomodrého světa, který brázdíNebeští jezdci, bomby, a občas i nějaký ten zbloudilý Němec. A skutečně tvoří tento Boormanův snímek další střípek do mozaiky osudů, které formovala WWII., ovšem zde viděných pro nás netradičně očima rodiny úplně obyčejných anglických civilistů. Zažívají válku vlastně spíš z druhé ruky, v lecčems podobně, jako u nás v protektorátu - takových příběhů zVlaku dětství a nadějeu nás známe naopak mnoho, a tak jsou nám svým způsobem blízké. Tady je Naděje (ale žádná sláva), že bez ohledu na hrůzy kolem lze válku v zátiší slušně přežít, a mít nakonec pěkné vzpomínky na zvláštní prázdniny, když má člověk trochu štěstí.

Deti sa freneticky tešia, že škola ľahla popolom. Je II. svetová vojna a Anglicko je bombardované Nemcami. Jedno zo šialene sa tešiacich detí kričí: "Nejaká zatúlaná bomba. Ďakujeme, Adolf!!!". Pohľad na vojnové dianie, aký v kinematografii osobne zaujíma najviac - pohľadom obyčajných ľudí v zálohe, alebo hľadanie odtienených krás a slastí života v tieňom pokrytej spoločenskej situácii. Tu cez videnie a prežívanie malého chlapca, jeho dvoch sestier a mamičky. Poznámka: Veľmi mi to celé pripomenulo  rozprávanie môjho strýka, ktorý cez vojnu chodil do školy. Hovoril: "Vojna? To bolo najkrajšie obdobie. Do školy sa veľmi nechodilo, stále sme hľadali nejakú muníciu, pozorovali presuny vojakov. V jednom kuse sme boli v lese s partiou. Nachádzali sme kopec vecí. Povstanie bola tiež riadne dobrodružná záležitosť. Keď prišli Nemci a ukrývali sme Židov, museli sme držať tajomstvo. Všetko bolo veľmi dobrodružné a vzrušujúce. Učenie takmer žiadne, vždy sa niečo nové dialo.".