Moje slunce (2024)

Tak tohle bohužel moc dobrý nebylo. Moje slunce od začínajícího režiséra Hirošiho Okujamy předkládá příběh trojice lidí, které osud a láska ke krasobruslení přivedly do stejného zimního stadionu. A byť by námět filmu mohl znít jako hezká příprava na čtverného Axela, ve výsledku z toho v mých očích zbyl jen nepřesvědčivý Salchow. Ano, film jsem si ke zhlédnutí vybral proto, že poslední dobou ujíždím na krasobruslení.
 
Dokážu se vcítit do role scenáristy, který má vymyšlený příběh, dopředu ví, jaké v něm budou zvraty, na co se chce zaměřit, co svým dílem říct a jaké postavy ukázat. Pravděpodobně největším problémem však je, jak správně ony postavy představit, aby to nezabralo příliš času, ale zároveň aby byly prokreslené a dostatečně hluboké na to, aby mohl divák prožívat jejich emoce s nimi. Mám to podobně při psaní tohoto zhodnocení. Vím, na jaké body se chci zaměřit, co filmu vytknout a zároveň jaké pozitivní stránky vyzdvihnout. Jak snímek Můj sníh ale představit? Suše konstatovat, že je to japonské drama o mladých krasobruslařích a jejich trenérovi? Nebo raději použít nějakou metaforu a premisu příběhu se pokusit vložit do ní? Ne, rozhodl jsem se, že se nechám inspirovat scenáristou, režisérem a kameramanem snímku v jedné osobě a na jakékoli představení se prostě vyseru.
 
Přesně takto totiž úvod filmu Hiroši Okujama pojal. Příběh bude oscilovat kolem tří postav, o kterých na začátku nevíme vůbec nic a na konci jen o málo víc. Ale pojďme jednotlivě. Nejvíce prostoru dostane mladý Takuja, koktavý a stále zamyšlený klučina, který je otcem tlačen k lednímu hokeji, ačkoli by se raději věnoval krasobruslení. Jeho otec a vlastně i matka jsou vůbec zvláštní figurky. Ve filmu se vyskytují pouze při rodinné večeři, jinak mají Takujovu existenci okázale na párku. Pro mě nevídaná míra svobody pro takto malého chlapce, která navíc velmi ubírá na uvěřitelnosti příběhu. Další postavou je pak Sakura – nikoli ten japonský národní strom, ale mladá slečna, která má ráda krasobruslení, nevadí jí Takuja a je platonicky zamilovaná do svého trenéra. Jo, to je vše, co se o jedné z hlavních postav filmu dozvíme za hodinu a půl trvání snímku. Těžko lze najít lepší ukázku toho, jak ploše jsou hlavní postavy vyobrazeny. Poslední z nich je poté trenér Arakawa, bývalý profesionální krasobruslař. Jako všichni ostatní není příliš výřečný, nese si trauma z minulosti (jaké? Tak to nejspíš neví ani on sám, natož aby to bylo řečeno divákům) a je homosexuál. Právě kolem jeho orientace se bude točit jediný zvrat v ději.
 
Jistě neprozradím mnoho, když řeknu, že Takuja se nakonec krasobruslení učit začne a po nějaký čas bude se Sakurou tvořit sportovní pár. Právě chvíle, kdy mladý hokejista propadne novému sportu, bych hodnotil jako nejlepší část filmu. Je krásně ukázáno, jak se z něčeho, co člověka „jen“ baví, stane obsese. Náročné skoky už se Takuja učí nejen na kluzišti, ale třeba i před vchodovými dveřmi do baráku nebo doma v koupelně. Jeho nadšení je uvěřitelné a v době natáčení filmu teprve patnáctiletý herec podává v těchto chvílích parádní výkony. Další, ale bohužel už poslední klad, který mohu snímku přičíst, je krásné prostředí, ve kterém se děj odehrával. Zasněžené městečko v severním Japonsku rozhodně svoje kouzlo má.
 
Ani krásné prostředí však nezakryje fakt, že je film zoufale prázdný. Příběh je jako Rusko, nemá hranice, a tak jsme vpraveni někam a do něčeho, co se tvůrci ani nesnaží představit. Výsledkem je, že se v na pohled pěkném prostředí odehrává příběh dvou mladých sportovců a trenéra, který vás vlastně moc nezajímá, protože o nich absolutně nic nevíte. Je těžké vžít se do postav, když neznáte jejich motivace, tužby ani přání. Lze sice na film pohlížet spíše jako na životní epizodu tří lidí než jako na klasický příběh s úvodem i koncem, ale nic to nezmění na faktu, že když alespoň trochu neznáte postavy, které sledujete, bude to působit sterilně a bezemočně. V tomto kontextu pak naprosto do prázdna vyznívají dlouhé záběry na postavy, v nichž se film vyžívá, protože je to jako číst prázdnou knihu. Nebo cokoli od Václava Klause. Dalším aspektem, nejspíš čistě subjektivním, je pak také to, že obecně se mi čtou emoce z tváří asijských herců hůře, protože co do mimiky obličeje jsou to většinou, no řekněme, minimalisté. Když jsou veselí, smějí se, když jsou smutní, brečí, všechny ostatní emoce skrývají za normální výraz, z něhož se těžko vybírá, kterou konkrétní emoci postava právě prožívá. Výjimkou byl jen Jackie Chan, u kterého se dalo vyčíst, že se v příštích vteřinách chystá někoho skopat.
 
Jako promarněnou příležitost na mírnější zamotání děje beru také to, jak se ostatní postavy kolem Takuji staví k tomu, že se pobláznil do sportu, který je stále ještě vnímán jako vyloženě ženský. Nepočítám-li otcovy poznámky při večeři a jednu scénu, kde se Takujovi smějí kamarádi z hokejového týmu, není tu nic, co by mu cestu za jeho oblíbeným sportem jakkoli komplikovalo. Přitom by se to vyloženě nabízelo. Totéž pak platí pro jeho dějovou linku se Sakurou, do které je zakoukaný. Projeví jí svoji náklonnost a bude obratem vyslán v řiť? Nebo v něm naopak Sakura spatří rysy George Clooneyho a nalepí se na něj jako kožní štěp? Ne, nic z toho se nestane, celá tato epizoda vyzní do ztracena, a nejspíš i kvůli tomu, že co do počtu slov řečených Sakuře má Takuja dokonce ještě horší skóre, než měl Lister se svým fíkusem.
 
Vše tedy plyne organicky až k poslednímu a vlastně jedinému zvratu, po kterém se sice figurky na šachovnici trochu pohnou, ale do katarze to má skutečně daleko. Někdo by mohl namítnout, že možná právě o tom byl celý film – o konzervativním přístupu japonské společnosti a nechuti přijmout jinakost. Pokud to však opravdu tak bylo, schovali to tvůrci za velkou kupu sněhu. Že pak snímek nechytil záchranné lano ani v podobě závěrečné scény, která mohla ledacos vysvětlit, mě už ani nepřekvapilo.
 
Takové je tedy Můj sníh. Komorní, málomluvné drama, které však sráží na led nedostatečně vykreslené postavy a bezbarvý děj. Na všechno tohle je však třeba dívat se v kontextu. Režisérovi, který zastával i roli scenáristy a kameramana, Hirošimu Okujamovi, je stále teprve osmadvacet let a je na začátku své kariéry. A zatímco Ilia Malinin skočil čtverného Axela, nejtěžší skok v krasobruslení, zatím jako jediný v historii, a to v pouhých sedmnácti letech, režiséři běžně dosahují na vrchol své kariéry až daleko později. Takže kdo ví, možná že nás filmařský čtverný Axel od tohoto tvůrce teprve čeká.
Videoverze zhodnoceníZDE.

Veľmi vydarená kostra príbehu, ktorá stojí na trojuholníku Takuya - Sakura - Arakawa. Spočiatku to pôsobí relatívne jednoducho (miestami dokonca povrchne), ale postupom času sa film emocionálne vyvíja do potencionálne kvalitnej drámy. Bohužiaľ, mne tam chýbal väčší epický rozmer a všetko sa to akoby odohrávalo skôr vo vnútri postáv. A to je podľa mňa veľká škoda, lebo tým pádom len bádame, čo si kto vlastne myslí a k priamej konfrontácii akosi neprichádza. Nehovorím, že to malo byť neviem aké teatrálne a prepálené osobnými konfrontáciami, ale ani toto lyrické uzatváranie do seba nie je zrovna terno. Napriek parádnemu potenciálu za mňa napokon len 2*.

Toto bol za trest pozerať. Malo to necelú hodinu a pol, no tiahlo sa to ako 3 hodinový film. V podstate nováčik režisér natočil prvý film vo svojich 28 rokoch, a tak to aj dopadlo. A to predtým už očividne mal nejaké pokusy, ale akosi to našťastie takmer nikto nepozeral. Snaží sa to vyznieť citlivo a dojemne, ale namiesto toho to je chladné, bez citov a hlavne nehorázne nudné. Celý čas tam len dve deti korčuľujú, nič viac sa v podstate nedeje a navyše dialógov je strašne málo.

Spočiatku som bol pohoršený, že aj Japonci nabehli na túto vlnu a potom ešte aj to koktanie do toho. Neskôr som si ale uvedomil, aký šport pozerám a zmieril som sa s tým. ODPAD!

Film o tom, že jsou i jiné způsoby, jak vyjádřit, co máte na srdci, když slova nejsou cesta. Film o tom, že když něco řeknete, tak to často už nejde vzít zpátky, a je jedno, jestli to ne/chcete, ne/litujete toho, už je prostě pozdě. Film o tom, že spusta lidí naším životem pouze prochází a my kolikrát ani nemáme možnost to změnit, prostě jsou najendou pryč, přestože pro nás byli v daný moment důležití. Film o tom, že jsou věci, které se dějí, my víme, že je to tak špatně, ale nemáme jak to napravit. Protože ty první dvě třetiny působí jako malé drama o klukovi, který nesnáší hokej, ale nemá na výběr, není žádná jiná alternativa přes zimu. Takže když Takuya začne trénovat (nejdřív sám a potom s trenérem) krasobruslení, jako kdyby i sám Arakawa chytil druhý dech. Učí Takuya od základů a jeho přístup k němu je úplně jiný než k jeho současné svěřenkyni. Protože vnímá to jeho nadšení a zápal. A Sakura nic z toho nechápe. A potom přijde to, co se nemělo stát: chci, aby jste jezdili spolu. A ono to ze začátku vážně funguje. První dvě třetiny filmu jsou toho důkazem. Je to milé, hezké a hřejivé, přestože cítíte, že ten křehký stav začíná mít praskliny. Kdy si Sakura přes svoje pocity vykládá určité věci jinak (podle mě z toho jasně vychází důvod, proč Arakawa tehdy skončil s bruslením) a když řekne nahlas to, co řekne, spustí to lavinu událostí, které v té poslední třetině opravdu hodně bolí. A stejně jako se střída roční období, stejně jako lidé mizí z našich životů, občas i tomu, kdo měl tehdy co říct, dojdou slova, a tomu, kdo měl problém promluvit, se možná podaří konečně vyjádřit svoje emoce slovy. Přeci jen, film končí, kdy končí...(09.02.2026)