Malá Amélie (2025)

Už trailery byly krásné, ale něco tak úchvatně nádherného jsem teda nečekal, o to víc mě mrzí ta malá návštěvnost i zájem. Tenhle film si zasloužil Oscara. Je to nejen vizuálně krásné (animace je skvělá), ale jde dílo, které je také úžasně poetické a tak ponořen do děje jsem teda už dlouho nebyl. Sice jsem čekal ten příběh trošku jiný a těšil jsem se na větší "růst" s hlavní hrdinkou, ale i takhle mi to bohatě stačí a na Amélii budu velmi rád vzpomínat a není to naposledy, co jsem tento film viděl. Otázkou jest jestli se to dá vzít jako rodinný film, spousta témat může být pro malé diváky docela šokových, avšak je to podané moc hezky, jen si myslím, že si to spíš užijí dospělí. Za mě bez mrknutí oka 5* aneb 10/10. Tohle bude pro mě srdcový a topový film roku.

Film mě neoslovil tak moc, že bych souhlasil s jeho nominací na Oscara, ale stále uznávám, že jde o vizuálně zajímavý animovaný projekt. Příběh není nikterak složitý, ale stále pracuje s tématy jako jsou ztráta, poválečné trauma či smysl života. Díky pestré audiovizuální stránce tak jde o krátkou jednohubku, která potěší, ale neodpálí. 7,5/10

Pekná rozprávka, ktorá je skôr takým návodom pre rodičov ako vnímať svoje ratolesti. Svet podľa Amélie je rozprávkovo krásny. Plný miest a vecí, ktoré sa dajú objavovať a ktoré v drobných detailoch utvárajú jej zatiaľ jednoduchý svet. Krásne vysvetlené problémy dospelých cez hravosť a ochotu počúvať. Do toho dážď, farebná a upokojujúca animácia a hlavne prostredie Japonska. S tými pár zvykmi a miestami, ktoré podobne ako u mladej hrdinky v nás rezonujú. Dokonalé to nie je, ale je to veľmi krásna meditácia nad životom a jeho hodnotou. Vallade a Jin Kuang sú tvorcovia, ktorých tvorbu treba určite sledovať.

Anifilm 2026- Když koukám na zdejší hodnocení, včetně (zatím) tří mých oblíbených, je mi jasné, že nebudu mít zrovna populární názor. Ale co už, ten nemám ani u děl, která zde zmíním jako vzdáleně v něčem podobná. ------ Nemám totiž v oblibě filmy, které mají být vyprávěny skrze dětskou perspektivu, jíž však podávají aspoň lehce umělecky, takže z dětského představitele a vypravěče je intelektuál vyspělejší než všichni okolo. A i s takto vetknutou povahou má jeho divácká obliba stát na tom, že je to malé dítě, tím pádem automaticky roztomilé čímkoli co udělá, nehledě na to, jak se vyjadřuje. Nejde mi to dohromady, neznám takové děti a jejich existenci nejsem schopný uvěřit ani ve fikci. Je skrze ně prezentováno něco, co si autor do díla vložil sám, po přehodnocení vlastních životních zkušeností, ale snaží se to napasovat na poetiku dětského pohledu na svět, který je ale úplně jiný, léta zapomenutý, dávno odžitý a tahle hra na "myslelo mi to už v dětství" mi vždycky přijde jako kalkul. ------ Teď jsem byl vyloženě kritický, abych po zbytek komentáře nemusel.Amélietím naštěstí netrpí na takové bázi, aby mi s tím lezla na nervy. Naopak dětské projevy zachytává naprosto věrně, z čehož asi plynou veškerá srovnání sTotorem. Oba filmy vlastně mají podobné i to, že mají dětské protagonisty, ale skrze ně se odehrává vážnější příběh nějaké vedlejší dospělé postavě, kterou ty dětské nejsou schopné pochopit, ale divákům na pochopení těch dospělých naprosto stačí náznaky. Takže jestli tady něco fakt funguje, je to "jakože boční" příběh Nishio, zrcadlící vztahy Japonců k bělochům ještě vcelku krátce po válce. Je dojemný, je dobře nastíněný, přirozený a nenucený. Jelikož by ale asi zněl sám o sobě nudně, musí ho celý vést dětský protagonista, aby to zaujalo větší množství diváků. Čímž se vracím k předchozímu odstavci a jeho popisu, proč to vnímám jako problémovou volbu. ------ UTotorasamozřejmě jsou děti jako děti s žádným postranním úmyslem, liší se to, ale princip zůstává vzdáleně podobným, jelikož na pozadí dětských radovánek se odehrává vážnější příběh s maminkou v nemocnici. Bohužel s laděním a zaměřením hlavně na dětské postavy, takže když už bych měl srovnávat,Améliesi mě získala víc, jelikož oba pohledy nějak vyvažuje, byť vždy dá najevo kdo tu je vypravěč a vlastnoručně korunovaný bůh příběhu... Ještě vzdáleněji, ale pořád podobně funguje, se psem místo dítěte v hlavní roli,Psí poslání, které opět v bočních dějových liniích vypráví příběhy hrdinových různých majitelů, ale skrze roztomilého protagonistu a fakt, že osud antropomorfizovaného zvířete dojme víc než lidský, je opět středobodem vyprávění i dojetí pejsek místo lidí - přičemž v minimálně jedné inkarnaci se potká s člověkem se smutnějším osudem než on. ----- A ještě zpátky plně kAmélii, když už jsem o tom tak fragmentárně rozepsal. Rozhodně cením a líbí se mi, že to na diváky v kině mělo správný emoční dopad, že ta stylizace funguje a jak jsem snad dostatečně naznačil, hlavní hrdinka je načrntuta, mimo voiceovery, uvěřitelně. Líbila se mi i animace pozadí, zvuk a celková poklidná poetika. Bohužel je to na mě až moc chtěné, než abych z toho dokázal mít silnější dojmy. A když už to začínalo vypadat, že to přehodnotím, SPOILER přišel pokus o sebevraždu (ale aspoň pak fakt měla národnostní identitou blíž k Japonce haha, blbý vtip). A celkově to téma hledání národnostní identity jde dost těžko zobrazit u skoro tříletého dítěte. KONEC SPOILERU. Víc než čisté tři hvězdy nedám, ale spíš je mi to po rozležení v hlavě sympatičtější než ne.(Cinema City, Liberec)3*

[4,5*]"Ah,isthatmylittletreasure?" "Morelikealittlemonster."Čarokrásna rozprávka, doslova prekvitajúca fantáziou a filmovou mágiou, pri ktorej sledovaní som si neraz spomenul na najväčšieho majstra oboru, Hajaa Mijazakiho. Malá "bohyňa" Amelia je podobne rozkošné stvorenie akoPonjo, človek si ju proste nemôže nezamilovať   ("Nishio-san, why do we die?" "Why do we die? Um, maybe because... 'cause it's God's will?" "God? I didn't want my grandmother to die.").   Neprestávalo ma uchvacovať to, ako dielo plynule prechádza medzi fantazijnými a reálnymi prvkami a ako sa to všetko zlieva to jedného jednoliateho celku. No a konečne nejaký kreslený film s pôvabným a zároveň originálnym výtvarným štýlom (nedá sa nič robiť, ručná práca je jednoducho ručná práca). A keď ešte do toho všetkého perfektne zapadne aj podmanivá hudba (Mari Fukuhara), takmer nie je čo by som vytkol."Ilookedatmybrotherlikeamathematicalequation. Without him there would be no me. Would I have liked that? Well, I wouldn't have been around to find out."