La Llorona: Prokletá žena (2019)

Nápad geniální, provedení? Tragické. Ale nejdřív začneme klady. Vzhled La Llorony byl dobrej. Tuco Salamanca film potahal. Aaa to jsou všechny klady. Záporů je mnohem víc. Film obsahuje několik nelogičností. Např. La Llorona se může teleportovat, je to vidět hned 2× na začátku. Ale když nahání děcko, který se zamkne v autě, tak se musí přetahovat o kliku. Což je druhá věc démon je silově slabší než jedenáctiletý harant. První půlka měla originální nápady a realistické chování postav, bohužel ve druhé půlce je to přesný opak. Postavy se chovají jako dementi a je tu jumpscarů jak nasráno. Styl, jakým porazili La Lloronu, byl na blití! Doslova žádný předmět, který měl porazit nebo oslabit démona, nefungoval. Tak např. její slzy (protijed) jí mrskne Tuco do ksichtu. Jako jo, spálilo jí to chlebárnu, ale místo oslabení ji to spíš nasralo. Kříž ze stromu, pod kterým La Llorona zabila svoje děti, nefungoval při vymítání. Tak co zkusíme? Bodneme ji s tím do hrudníku... A hele, ono to funguje! Dávám 40 %.

Při trochu delší stopáži a s daleko lepším hereckým obsazení by to nejspíš mohlo fungovat. Takto tady byla klidná první půl hodina, pak už ale postavy neměly co nabídnout, a tak se až do konce jel souboj se strašidlem a na postavy se kašlalo, dokonce se film nejspíš podvědomě snažil, aby vás spíš čím dál víc štvaly. Tím odkazuju třeba na scénu s holkou, co za každou cenu musí mít plyšáka, i když tím může všechny zabít nebo na hlídání dětí ve skříni o 2 místnosti vedle...to je jako zavřít vraha do věže a jít hlídat stodolu. Dohromady to ale bylo pořád lepší než poslední 2 Conjuringy dohromady.

No žádná sláva. Na to, jak se v mém okruhu oLa Lloroněmluvilo v době vydání, žádný hype po zhlédnutí nepociťuju. Poměrně jednoduchý horor z mexicko-kalifornského prostředí s dobrými jumpscary a očekávaným průběhem. PoThe Nundruhý slabší kousek, příště budu očekávat nějaký svěží vítr, minimálně zase s Warrenovými v hlavní roli.

La Llorona aneb Jak žít z minulých úspěchů. Univerzum Jamese Wana a V zajetí démonů začíná vykazovat známky únavy a nedostatku originality. Nejnovějším filmům chybí svěžest, kterou přinesl sám Wan, ale jako režisér. A pozor, není to chyba režisérů, protože více než jeden z nich prokázal svou hodnotu v různých filmech. Možná byl dosažen limit a každý nový díl nebo prequel to jen potvrzuje. Zaměříme se na La Lloronu a začneme s legendou, která je již dobře známá a byla přenesena na velké plátno s poněkud neuspokojivými výsledky, nedělejme si iluze. A bohužel tentokrát nevzlétne a zůstává legendou s nevyužitým potenciálem. Herecké výkony jsou naprosto nevyrovnané. Linda Cardellini jako matka, která se snaží chránit své děti, odvádí slušnou práci, ale zbytek dospělého obsazení zdaleka nedokáže vyjádřit jakékoli emoce nebo empatii. Raymond Cruz, Patricia Velasquez a Sean Patrick Thomas se zdají být prostě zatoulaní. V konečném důsledku je ve filmu spousta práce s kamerou a nadměrné množství počítačových efektů, které vyvolávají takové strašidelné scény, jaké jsme už viděli, takže se jedná jen o málo víc než o netrpělivé vzdechy. Tím, že se film tak silně zaměřuje na tento umělý aspekt, zanedbává zápletku, která mohla být zdrojem skutečné hrůzy.

Základní setting je v pořádku – hrdinka pracující na sociálce, a zároveň matka-samoživitelka, se stará o bývalou alkoholičku s malými dětmi. Příběhem se tak prolínají tři opuštěné ženy (včetně titulní La Llorony neboli Plačící ženy) a tabuizované rány na těle i duši, odkazující k domácímu násilí. Některé strašidelné scény jsou působivé (bazén), ale podobně jako u Sestry nebo prvních dvou dílů Annabelle vše působí značně nahodile, bez potřebné psychologické hloubky a gradace.