La estanquera de Vallecas (1987)

Vztahový vývoj uvnitř domu je sice očekávaný, svoji rychlostí doslova ze scény na scénu ale velmi nepravděpodobný. Stockholmský syndrom tu navíc prožívají těžce iritující postavy, to snad mimo Leandra, jediného skutečně zajímavého a José Luis Gómezem dobře zahraného. Dění před domem je svým nastavováním zrcadla nejen tehdejší společnosti rozhodně zajímavější, i to je laděné do komedie, ale vždy se silně vážným podtextem. Žánrová vyváženost tady funguje podstatně lépe než v domě, kde je jakýkoliv náznak silnějšího děje přeřván. Slabší tři.

Dva zloději přepadnou trafiku, trafikantku s její dcerou vezmou jako rukojmí a je z toho pozdvižení, jak kdyby se měl konat obrovský teroristický útok. Přijede police snad i z okolních měst a pomalu je cesta ven víc zabrikádovaná, než v mnou včera viděnémZlom vaz, bav se, neumři. A tak se čtyři postavy seznamují a celé to vede k... vlastně ani nevím čemu, prostě to plyne. A někdy mě upřímně víc bavily reakce situaci přihlížejícího davu, než dění uvnitř trafiky. V nich totiž skvěle fungovala satira vůči politice, práci policie a zároveň i vkusně a nezaleknutě střílela i do "vlastních" řad, což mi prostě bylo sympatické. No a tam uvnitř se děje taková romantika-neromantika, čtveřice zjišťuje, že má víc společného, než se na první pohled zdá a obě dvojice vlastně vzdorují proti chudobě, ale každá po svém... Graduje to směrem pro mě očekávatelným, ale uvnitř, ve vztahové síti mezi hlavními postavami, se děje cosi, co jsem moc nedokázal uchopit. Stockholmský syndrom, nebo spříznění skrze podobné názory? A chtějí postavy změnu dvojic, touží po lásce, nebo jim to vyhovuje tak, jak jsou? Přitom je to konverzačka, zazní toho hodně, ale máloco jsem vnímal jako nějak víc zásadní. Možná v tom taky hledám moc a přitom bych měl vzít v potaz, že to je hlavně komedie, ale na tu mi to chvílemi až moc připomínalo light verzi klasických italských, prostě příliš hysterické, uřvané a z toho často má plynout humor i hlášky, jen tady to aspoň mělo nějaký smysl. Jen jsem se s tím nedokázal naladit na stejnou vlnu, protože mi impulzivní humor málokdy jde dohromady s vcelku komorní výpravou. Je to zajímavý nesoulad, ale pro mě pouze teoreticky. Od Iglesii radši znovuLa criatura, to podle mě fungovalo víc a líp. 3*

La estanquera de Vallecas, můžete užít několika způsoby. Jako úsměvnou komedii o zbabrané loupeži, jako satirickou komedii, která odráží nespokojenost obyčejných lidí té doby, jakonahořklou komedii o dvou/čtyřech lidech, díky nimž si připomeneme, že jsme si bývali blíž, než by se zdálo... . A to i když jde o únosce a jejich oběti. V zemích jako třeba Španělsko, kde byla komunita mnohem provázanější než u nás; lidé byli otevřenější a přístupnější, musel být tzv. stockholmský syndrom, snadno zaměnitelný za "obyčejné", dobročlověčenství. Dnes už je to nejspíš jinak, ale pořád je to zajímavý námět k úvahám. Scénář ma velmi lehkou...provzdušněnou konstrukci, takže podobné úvahy se mi honily hlavou souběžně se sledováním. Ale nenudil bych se ani bez toho...zajímalo mě, kam tvůrci příběh směřují. Takže spokojenost. PS: Jen pro zajímavost...netuším, kde se ta asociace vzala, ale ve stejném roce u nás vzniklBony a klid. Nikdy jsem ten film neměl rád, protože byl velmi nelaskavý a cynický...ukazoval společnost i lidi v hnusném světle. La estanquera de Vallecas, je v tomto ohledu mnohem vlídnější...a to přestože byli oba muži gauneři.

Komedie o přepadení jedné madridské trafiky nabízí řadu veselých i vážnějších situací mezi dvojicí lupičů, trafikantkou a její neteří. Dění v domě mi přišlo zajímavější než to, co se odehrávalo na ulici před ním. Zatímco vývoj vztahů mezi tou čtyřkou v domě se stále někam posouval a pořád se něco zajímavého dělo, návraty do ulice časem už nic nového nepřinášely a spíše jen rozmělňovaly děj. Na podobné téma mě více chytlo LumetovoPsíodpoledne, které tady vzpomenul už uživatel Pablo. To je sice drama, ale přináší i dost absurdního humoru. U Trafikantky z Vallecas jsem se většinou taky dost dobře bavila, cítím to tak na lepší 3*.

Dvaja kriminálnici s vychytralým plánom sa v jeden horúci letný deň pokúsia vylúpiť trafiku. Pretože sa ale nejedná o zločineckých géniov, akcia neprebieha práve rychle a stylově a oni obratom zostanú bez možnosti úniku zabarikádovaní v predajni tabaku a tlače, síce bez peňazí, zato s pani trafikantkou a jej mladou neterou. Film si vystačí s minimom priestorov, okrem samotnej trafiky a bytu nad ňou je tu len okolité námestie, obsadené miestnymi okukovačmi, políciou, novinármi, predvolebnú polievku si príde prihriať aj minister a prepukajú tu všelijaké vášne. Vo vnútri sa situácia tiež mení, podobne ako neter, ktorá sa z šušľajúcej chudery v župane prerodí na pohľadnú dievčinu, tak sa aj napätie vyvinie cez štokholmský syndróm do štokholmského večierku s obojstrannými prejavmi sympatií. Tvorcovia sa vyvarovali čiernobieleho vykresľovania, lupiči sa pokúšajú tváriť ako hladujúci nezamestnaní chudáci, ale v závere si mladší nedáva pozor na jazyk a ukáže sa že tomu tak úplne nie je. Policajti mlátia obuškami prizerajúcich, sú tu zmienky (aj viditeľný záber) na ich prepojenie s drogami, ale v závere sa niektorí prejavia ako charakterné osoby. Verejnosť v anonymnom dave obracia svoj hnev proti zločincom, ktorých obviňuje aj z toho čo neurobili, aj proti strážcom zákona. Herecky vynikajúce vnútri aj vonku, páčila sa mi tá kombinácia rukojemníckej drámy, komédie aj spoločenského komentára. Vynikajúci filmový zážitok za päť škvŕn potu na uniforme.(veľká vďaka Willymu Kufaltovi za zaradenie do premietania)