Křik (1978)

Zatím sice nemůžu říct, žebych Jerzyho Skolimovského jako tvůrce začal oblibovat, ale svým jediným(?) – jak jinak než osobitým příspěvkem do světa horroru mě nadprůměrně potěšil. Ani by mi dle předchozích viděných filmů nenapadlo, že by jeho typicky odtažitý styl mohl tolik fungovat zrovna v horroru, ale rozhodně za mě zdařile dotvářel velmi specifickou znepokojivou atmosféru. Celkem mi to připomnělo žánrově spřízněné filmy typu AltmanovýchVidinnebo RoegovaTeď se nedívej, tedy jakoby další z příspěvků pomyslné sedmdesátkové vlny artových „horrorů pro náročné“... mysteriózních horrorů, které až nevídaně zapájejí diváka do přemýšlení nad sledovanými výjevy. Cosi stylizovaného, záhadného se tu propojuje s velmi realistickým stylem a zároveň mě bavilo sledovat scény kreativní práce jedné z postav ve zvukové dílně. Volba obsazení tajuplně zlé postavy Alanem Batesem vyšla na výbornou, nejen díky hereckému ztvárnění, ale už ze samotného pohledu jsem tady u Batese nabýval onoho zvláštního pocitu čehosi prokletého v těch očích, v tom obličeji... Už první krátké setkání s „Ďáblem“, u arogantního přejíždění vozu hlavní rodinky, dává tušit, kdo se tu může stát nesmlouvavým vládcem v pozvolna se rozjíždějící „domácí invazi“, přesto (nebo vlastně i proto, tím magickým znepokojením) si film zachovává dostatek napětí.[75%]

Psychologický horor přesně na pomezí velká legrace/velká podivnost, který připomíná takové ty těžce uchopitelné polozapomenutelné úlety jako třebaReflecting Skin,White of the Eye, nebo Argentovy filmy. Osobně mi to (a koukám, že nejen mně) hodně připomnělo o pětařicet let mladšíhoBorgmana, ale nejvíce společných znaků to má s maďarským trollingem Ildikó EnyediŠimon kouzelník. V jedné části filmu se během jedné sekundy stane něco, co mi přivodilo málem záchvat a já se z toho chvíli budu muset zotavovat. Tahle krátká změna pravidel v průběhu vyprávění je přesně to, o čem by horory měly být. Na druhou stranu vidět mladýho Tima Curryho v jiný roli než dr. Frank'n'Furthera je strašně komický. Kdykoli něco pronese tou svojí přidrzlou queer dikcí, působí jakoby si z toho dělal strašnou prdel.

Sedmdesátá léta a britský venkov je vražednou kombinací a to se ani nemusí jednat o horor, což člověku dojde už někdy v polovině, ale přijít na lepší zařazení stejně nedokážu. Každopádně zde hraje prim lidská psychika, ať už v jakémkoliv stádiu příčetnosti a kdo nehoví zdánlivě nic neříkajícím scénám, které mají ovšem svůj skrytý smysl, tomu film nic neřekne.

Atmosférou, strihom, časovými skokmi, nevysvetliteľným tajomnom časti deja pripomína Krik filmy Walkabout Nicolasa Roega (VB/AUS 1971) a Poslednú vlnu Petra Weira (AUS 1977). Podobnosť utvrdila aj stopa Austrálie a aborigénov v deji. Na rozdiel od Walkaboutu tu nejde o iniciačný rituál vstupu do dospelosti. Tu ide o iniciačný rituál nástrahy ohrozujúcej dospelého dlhodobý párový vzťah. Dá sa také niečo opraviť ako pracka na sandále? Prestrihané zábermi do záhrady psychiatrickej liečebne. Tam sú výsadami obyčajného šialenstva ovenčení tí, čo v takejto, alebo obdobnej skúške vzťahu aj nervov neobstáli. Za odmenu sú poctení bezhraničnou slobodou tvorby a vyjadrovania názoru. No bezhraničnej ako bezhraničnej - olemovanej múrmi, mrežami a plotmi blázinca.

Nedaří se mi potlačit těžké zklamání z tohoto nadžánrového kousku. Čekal jsem víc hororového zaměření, k tomu má ale paradoxně nejdál. Spíš se jedná o psychologické drama s nejasnou hlubší myšlenkou, která mě samozřejmě úplně minula. Asi jsem méně vnímavý divák, jenže mě ty dlouhé a nic neříkající záběry z písečné pláže naopak iritovaly. Pro zdejší označení art-filmu je to zase málo experimentální. Každopádně co je dominantou snímku, tak je jistě jeho zvuková stránka: všechny ty serepetičky typu zapálená cigareta nebo moucha ve sklenici mě upoutaly ze všeho nejvíc.