Kreutzerova sonáta (1926)

Snímek, vynikající zpracováním postupně vzrůstající tísně žárlivého manžela, které pak dospěje ke grandióznímu finále. Působivé byly zejména expresivní scény jeho vnitřního stravování se a následného vzkypění žluči. Film je dnes "koukatelný" dílem díky hereckému výkonu p. Speergela, dílem pak díky invenční kameře Otty Hellera, v níž vyniká i na svojí dobu netradiční množství detailních záběrů. Filmu bych však vytkl celkem monotónní první polovinu (navzdory tomu, že se z filmu dochovalo jen 68 minut, původně byl prý totiž delší o téměř polovinu!), zde by prospěl větší spád. Vytrvejte však do konce, stojí to za to.

Velmi originální pojetí Tolstého novely dokazuje, že cesta Gustava Machatého do Hollywoodu rozhodně nebyla marná. Jak by jeho filmy působily bez ní, se již nedozvíme, ale díky jejich jedinečnému pojetí, bych mu ty "blízké spolupráce" klidně věřil. Právě již Kreutzerova sonáta předznamenává jeho osobitý styl, příběh je vztahově drama, občas až hororově laděné, přesto s velkou dávkou poetiky a krásy natočené. Je to styl, který Machatý ve slavném Erotikonu dotáhl k dokonalosti. Navíc měl vždy velmi šťastnou ruku, co se výběru herců týče, zde famózní Jan W. Speerger! Ale i neherečka Eva Byronová byla velmi solidní, i když samozřejmě Itou Rinou není. To stejné platí i co se kameramanů týče, Otto Heller a jeho nádherné detaily daly třem zásadním scénám úplně jiný rozměr. Nejvíce znát je to při scéně s koňským spřežením, kdy Pozdnyšev spěchá domů. Celá tato scéna je navíc výborně sestříhaná, působí opravdu velmi akčně. Vlastně jako dokonalý protipól další kterou musím zmínit, čisté drama na lavičce v parku a zase ty detaily. Slabší chvilku si příběh vybírá těsně před nástupem finále, zde jakoby přišel o svižnost, vypráví se dlouze a ne příliš zajímavě. To ovšem plně vynahradí závěrečná scéna, zase lehce do hororu stylizovaná, velmi silná a to i přesto, že se to vlastně všechno od začátku vědělo. Již od Sonáty jsou Machatého klasikou nádherné interiéry, tedy kulisy a fantasticky dobová atmosféra vůbec! 80%

Doplňuji si filmové vzdělání, protože Machatého, jež byl ve své době světovým pojmem (a je jím ve světě prakticky dodnes), není možné ignorovat. Viděla jsem jeho Erotikon, který, a nemůžu se vyvarovat srovnání, byl prostě lepší než Kreutzerova sonáta. Ovšem nelituju času stráveného s tímto filmem. Machatý si vypůjčil Tolstého novelu a zasadil ji do modernějšího prostředí, vybral si ke spolupráci nepříliš známé herce a schopného kameramana Hellera, umně pracuje s motivem nevěry, erotickým dusnem i mizanscénou, rozpracovává filmový jazyk, je netypický a nekonvenční. A k tomu všemu posunul význam literární látky.

Jeden z nejzajímavějších celovečerních debutů meziválečného období české kinematografie. Po návratu z USA v roce 1922 se Machatý dlouho nemohl k režírování dostat. Důvodem byly špatné poměry v tuzemské kinematografii (vyrobeno 1923 – 17 titulů; 1924 – 10; 1925 – 18; 1926 – 35). Dočkal se až v roce 1926, kdy došlo k oživení výroby. Od začátku chtěl, aby film měl úspěch také v zahraničí. I proto si vybral novelu světově proslulého spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého. Dalším z důvodů mohla být i její kontroverzní reklama. Její český překlad v nákladu dvanáct set kusů byl zabaven. Už od počátku zde můžeme vidět některé prvky, které provází Machatého po zbytek jeho kariéry a vrcholí Erotikonem a Extasí. Je to práce s neherci (Byronová, Kutina), kdy Machatý spoléhá na svoje režisérské schopnosti vést herce a dává přednost jejich fyziognomii před hereckou zručností. Vidět je to například na scéně, kdy Pozdnyšev sedí se svojí ženou na lavičce v parku. Každý na jiném konci lavičky. Důraz je kladen také na výtvarnou stránku. S tou výrazně pomáhá jeden z nejlepších kameramanů té doby Otto Heller i vídeňské ateliéry. Za nejlepší scénu považuji Pozdnyšeovovu zběsilou jízdu kočárem domů. Skvěle dynamicky sestříhaná. Škoda jen, že na ni nesmyslně navazuje pasivní cesta vlakem a zdlouhavý konec. Celému snímku rovněž dominuje skvělý výkon Speergera.

V súdobom filme, plnom primitívnych ľudových historiek o nevere a láske, pozoruhodný počin umelca spochybňujúceho jedno i druhé. Jedni tvrdia, že bez lásky v manželstve to nejde, pretože manželia sa začnú hádať o peniaze, druhí vedia, že s láskou to môže byť ešte omnoho, omnoho horšie... Rusi mali vždy radi tieto príbehy, s psychologickým podtextom či bez, ale hlavne vždy s tragickými koncami.
Gustav Machatý za pomoci fantastického Speergerovho výkonu tu na nemý film neuveriteľne dobre vystihuje dvojznačné pocity, nečiernobiele charaktery, realizmus ľudských vzťahov i plynutie času, jemné nuansy správania sa ľudí, medzi ktorými je napätie, tie strnulé pohľady, neprirodzená reč, podráždenosť a snaha všetko napraviť hneď potom, ako niečo zámerne pokazíme ... a z toho vyplývajúci emocionálny dojem. Fantasticky ľahko a presvedčivo to speje k prepuknutiu vášní i tragickému finále. Počas scény koncertu som si zapol skutočnú Kreutzerovu sonátu, a nejako mi to dosť dlho tak zázračne vychádzalo, akoby ju Machatý pri strihu počúval, všetko zapadalo, zrazu tu bol nový umocnený rozmer. A na záver, keď mi náhle skončila sluchová ukážka a v obraze sa schyľovalo k tragédií, zostalo odrazu iba ticho, drásavé a kruté, umocnené na obrazovke expresionistickými tieňmi...a nešťastie, ktoré sa zrejme nedalo odvrátiť, hoci to pritom všetko vyzeralo tak ľahko a ideálne a láska bola zrejme skutočná. Zostali len slzy a nešťastie.
A tie nádherné interiéry ! Krásne exteriéry ! Presný strih ! Famózna kamera ! Tešil som sa vtedy neuveriteľne na ďalšie Machatého filmy, netušiac, že tento zostane zrejme tým najlepším.