Klíč (1987)

Co člověk musí všechno udělat, aby se dostal ze zavřeného pokoje? A musí to už udělat jako dítě. Bez dospělých, bez jejich rady a pomoci by, to nedokázal nikdy. A proto to také mnozí nedokážou. Nikdy. Ovšem tu nejde jen o rady a pomoci, ale o vrcholně kreativní spolupráci. Mladičký Amir Mohammad obrátí sice celý byt naruby, ale k čemu byt, když se svými finesami spiknul proti němu. Potřebuje se nadechnout, už nemůže čuchat zasrané plíny svého bratříčka, plyn unikající ze sporáku, shnilotinu z rozbité nádoby... Někomu se podaří najít klíč ve čtyřech letech, někomu ve čtyřiceti, a jinému....

Klíčje vlastně prvním íránským filmem z 80. nebo 90. let, kterému dávám menší, než plný počet hvězd. To však určitě nic nesnižuje na jeho kvalitách, nanejvýš tak ukazuje, že na podobně tísnivé drama s postavou dítěte, dosyta naplněné frustrujícím prožitkem a občas i nepříjemným řevem, asi nemám úplně ten správný žaludek. Přes onen pocit utrpení to však byl určitě další silný zážitek z malého velkého dramatu. Abbas Kiarostami jako specialista na „dětská“ dramata se opět zasloužil o nesmírně realistický scénář, pokud jde o práci s postavou dítěte v svízelné situaci. Malý Amir je šikovný a rozumný klučina, který dokáže zvládnout i náročnější situace včetně starostlivosti o mladšího brášku ve věku batolete, ale přesto ten film není žádnou senzací o zázračném dítěti. Během náročných úkonů Amira od počátku provází i nejedno zakopnutí, menší těžkosti, rovněž trampoty pro dítě nechané samotné doma typické, či dlouho překonávaná nejistota u vnitřního dilematu během čelení dvěma vzájemně si odporujícím příkazům (sousedka vs. matka), čím celé dění krásně nabývá na uvěřitelnosti. Závěrečné vysvobození s ukončením jednoho problému nese navzdory jednomu šťastnému konci znepokojení, neboť divák si říká... a co teď dál? Vzhledem k tomu, že v jistých scénách mimo hlavní byt se načrtávají i další motivy a postavy, mi připadá ale škoda, že film nenabídne TO vysvětlení, které divák s přibývajícími minuty tolik očekává... Byť dost možná šlo o tvůrčí zámer a dle zdejšího obsahu snad i o metaforu společenské situace v tehdejším Íránu, kterou asi našinci není dopřáno bez znalosti kontextu plně pochopit, asi stejně, jako kdyby cizinec z Asie chtěl pochopit podobenství vPasiánsu. :o) No když už jsem zmínilPasiáns, tenhleKlíčje vedle něj (+Kleciz roku 1975 nebo iPodzemní pevnosti) dalším zajímavým starším filmem, který nabídl zase jinak pojatý námět postav(y) v uzavřeném prostoru, z něhož téměř nebo vůbec není úniku, ještě před tím, než se podobné zápletky naplno staly doménou hororů.[85%]

To byl regulérně psychothriller! Škoda jen že neměl dotaženější scénář, který je sice naprosto úžasný v jednotlivých detailech (především v tom, jak si ten čtyřletý klučina vždycky musel poradit v situacích, které nejen že by v jeho věku vůbec neměl řešit a dělat, ale taky pro něj byly abnormálně náročné), ale pokulhává v celku. Už jenom tím, že se dostaneme mimo ten zavřený byt to přímo vybízí k rozehrání něčeho krapet hlubšího, především o matce a otci těch dětí. Pořád jsem doufal, že se ukáže, kam jejich matka šla a vysvětlí se tím, jestli je opravdu tak moc nezodpovědná nebo jen pracovně vytížená a s nervy v kýblu, ale to tam bohužel dotažené není, takže z ní je jen skoro neviděný záporák, který je záporákem jen proto, že to tak prostě je. A přitom stačilo málo, jen nějaký drobný náznak... A jejich babička + ta mladá žena z toho děje taky po nějaké době jen tak zmizí a bohužel se s nimi nijak dál nepracuje. Právě kdyby to zůstalo jenom v tom bytě, měl bych na to menší nároky, navíc díky silné atmosféře by to vůbec nebyl problém, ale takhle je prostě nemohu nemít. Upřímně ale mám pocit, že bych s dáním plného počtu měl problém i tak, protože poslouchat celou dobu mimino jak řve bylo, no... prostě jsem na to po čase neměl nervy. Jinak je to ale další skvělý íránský film, který má opět slušnou kameru, úžasně přirozené herecké výkony neherců, slušný scénář, tady dokonce i mnoho napínavých scén a celkově se mi to hodně líbilo i přes ty mínusy. 4*

Přiznám se, že mám slabost pro íránské filmy, jejich bezprostřednost a nepřehrávanou autentičnost situací a na druhou stranu mému sluchu není zrovna libé poslouchat uřvané děti. V Klíči je obojí. Snímek byl na festivalu uveden indícií, že autor měl záměr ve třech věcích hrdinů (chlapec, chlapeček a matka) ukázat tři polohy času (přítomnost, budoucnost a minulost). Recenze mluví o před cenzory skryté sociální kritice. Možná se autorovi povedlo ji skrýt i před divákem, alespoň před tím, ne zcela do tamní reality zasvěceným a ve způsobu šifrování sdělení znalým (jímž jsem asi i já). Omezený prostor, bezmocnost krátkých ruček dosáhnout k řešení, rozdrobenost širší rodiny v buňkách paneláku, absence otce.. možná, ale co mi dál uniká, abych film vnímal jako sociálně kritický? Jeho těžiště je víc v drobném boji s překážkama malého kluka, do něhož se celkem dovede vžít každý, kdo byl kdy malý;) Dramatické stupňování často působí víc jako patamatovská destrukce bytu (mimochodem v Teheránu můžete narazit na obchůdek s logem Pata a Mata), takže jsme odcházeli přecejenom s úsměvem, jak si uvaděč přál. Mezi dětskými dramaty u mě zatim vítězí Majidiho Božské děti.

Klíč leží na úplně opačném konci než moje oblíbené filmy. Jeho cílem bylo vytvářet napětí, což se mu velmi úspěšně dařilo, ale co z toho? To už se radši podívám na americký thriller, kde je nějaký děj a postava, které můžu fandit... (Bez ohledu na filmařské kvality a originalitu námětu musím dát 1*, protože tak jako u tohoto filmu jsem už dlouho u žádného netrpěla...)