Jitro (1967)

Hodně se mi líbí, jak je to strukturované, ale navzdory tomu nemůžu říct, že by mě to jakkoli emočně zasáhlo. Závěr možná, ale ten je k tomu taky určený, byť pořád jdoucí v duchu předešlého chaosu a tím i horší na emoční napojení, ačkoli zase touhle kombinací tvoří zajímavý kontrast mezi tím, co se děje a jak to postavy, nijak zvlášť vzrušené, prožívají. Cením, jak je zmatek konce války, tedy i konce jasně daných znepřátelených stran, podán skrze zmatenou změť postav, motivů i dlouhodobých a krátkodobých příběhů, přičemž to má film "všit" přímo do osnovy díky náhlým vpádům krátkých scén, ke kterým se film už nikdy nevrátí. Výstavba mi tedy přišla dost pozoruhodná a samu o sobě, čistě technicky, jsem si ji užíval. Ale jak už jsem naznačil na začátku, a souhlasím v tom s Bluntmanem, ten film nedá důvod proč se o kohokoli víc zajímat, protože všechny postavy jsou poměrně jednolitě natvrdlé. Je tam dobře načrtnutá problematická morálka s vyrovnáváním se s kolaboranty a hlavně "kolaboranty", ale spíš než aby na ní skutečně záleželo, má povahu jakéhosi náběhu na kolážovité podobenství, krapet připomínající sbíhání postav v Jancsóvých filmech stejné éry. S ním to tedy nechci úplně srovnávat, jeho filmy fungují poněkud jinak, ale vzdáleně jsem si na něj vzpomněl. Celkově to spíše cením, ale na vyšší hodnocení to vidět nedokážu. Silné 3*

Tentokrát bude môj koment úplne iný, ako u podobných partizánskych filmoch. Vo filme ide o tragikomický pohľad na koniec vojny v Juhoslávii. Ono celý film je neprehľadný a zbytočne komplikuje ideologické chápanie juhoslovanského odboja, na jednej strane partizáni ale aj kolaboranti a Nemci. V skutočnosti vyzerá ako nesúrodý a zbytočný a ani samotných Juhoslovanov nestavia do role svätých. V skutočnosti ide o 3 diel Djordjevičovej štyrilógie. 1. diel (Dievča (Devujka 1965), 2. diel Sen (San 1966), 3. diel Ráno (Jitro 1967) a posledný Poludnie (Podne 1968), ale keďže som nevidel prvý ani druhý diel, tak absolútne neviem o čo by v tom treťom diele malo ísť. Lebo v skutočnosti je tento film postavený, ako samostatný a tak by sa mal aj prezentovať. Druhá svetová vojna skončila a zanechala v ľuďoch hlboké stopy. Prvoradou snahou je vybaviť si účty z minulosti, vyhľadávať bývalých nepriateľov, bývalých zradcov a pokračuje sa v zabíjaní. Takže iná vojna pokračuje, bojuje sa na všetkých frontoch a tragické mozaiky vytvárajú obraz doby, ktorá je však iba víťazstvom ale ešte nie je mierom.

Poměrně dobrý, zašlí Jugoslávský film, se kterým se ovšem divák jen tak nesetká.- 5/10 -

Předposlední díl Đorđevićovi trilogie (či tetralogie) reflektující v experimentálnějším a sebeuvědomělém tónu válečné i poválečné etapy historie jugoslávské země, se nese na vlně oslav a strastí konce války, ale i nostalgie po vypjatých bojových zkušenostech. Skupina postav v čele s partyzánem Malým (Ljubiša Samaradžić) se vypořádává s dilematy ohledně trestání místních kolaborantů (Malého dřívější láska Alexandra v podání Mileny Dravić) i osobními zmatky, nejistotami a pocity, přičemž dějové souvislosti a nově se rodící vztahy (mezi dívkou, ztvárněnou Nedou Arnerić, a ruským vojákem Miškem) předznamenávají částečně příští vývoj, ukázaný v závěrečném snímku série Poledne. Film, divácky atraktivní (dialogy, tématy hovoru či dílčí poetizací), se přitom mnohokrát přelamuje z odlehčenější (a intimnější) polohy hned zas k intenzivní tragice a akčním, emotivním okamžikům, a pokouší se takto předat mrazivou a v mnohém příznačně nepřehlednou zprávu o nesnadném přechodu z boje k míru a ke svobodě normálního života. Snímek čelil v domácím prostředí ostré kritice za zesměšňující a dehonestující obraz partyzánských bojovníků – starajících se jen o sex – nicméně za hranicemi byl vřele přijat (včetně benátského festivalu, z nějž si hereckou trofej odvezl Samaradžić) a v mnohém touto tematikou jistě může připomenout Škvoreckého Zbabělce.(03.01.2013)

(KB - J) Ve zkratce by se dalo napsat, že nemám rád filmy, kde postavy mluví jako idioti a chovají se jako idioti, protože, kdo by to byl řekl, jsou úplní idioti. Důvod averze je ale třeba rozvést. JITRO, prostřední částí Djordjevićovy trilogie, sleduje osudy Malého a Alexandry po válce krátce po odchodu Němců. Potíž je, že umělecké filmy jsou spojovány do trilogií tematicky, nikoliv prostřednictvím postav, a tak máme trojdílné části o "životě" (Pasolini), "smrti" (Gus Van Sant), "komunikaci" (Iñárritu) ad. Djordjevićova snaha navázat na SEN, kde jsme se sice nořili do mysli - představ, vzpomínek, vizí, snů - postav, ale ty nás vzhledem ke své tezovitosti zajímaly ze všeho nejméně, tak selhává již v samotném základu. Z jakého důvodu by kohokoliv měly zajímat další osudy postav, k nimž si nevytvořil žádný vztah, protože mu to forma odpovídající naraci uměleckého filmu neumožňovala? Proč sledovat Malého a Alexandry vyrovnávání se s poválečnou situací, když jsou charakterizováni především svou pudovostí a jinak jsou jenom chodícími a (především) mluvícími tezemi a symptomy společnosti, které mají sloužit pouze k neschematickému vylíčení Jugoslávců po válce a rozboření dichotomie my X oni? Bezradnost toho, o kom a o čem či vůbec proč vyprávět, završuje závěr, který obsahuje kodu relativizující předchozí dění. Spíš než formálně promyšleným dílem s bohatou neexplicitní (!) významovou rovinou, jakým byl SEN, je JITRO ukázkou neschopnosti opustit postavy.(28.10.2012)