Jarek (2025)

Každý máme limity. Jarek a politika... naivita, slabost...tam se skoro vždy topil. Jinak skvělý umělec, ale démon v duši také byl a stále trochu je... . Dokument sám o sobě podprůměrný a neobjevný. Nohavica vzpomíná, komentuje a není úplně tak v pohodě , když začne občas plakat jeho sebelítostivé ego. Ze všeho se vyzpívat nejde, a když už je to "starý muž", tak nemusí lpět na tak pozérských věcech jako je vyznamenání. Nepasuje to ani do obrazu milovaného lidového moudrého hudebního filozofa, což i z velké části je...50%.

Jarek Nohavica je ostravská legenda, mistr slova, vynikající písničkář a především neuvěřitelný sympaťák. Dodnes tu a tam sáhnu po jeho tvorbě a při výletu do Ostravy si v autě snad ani nelze pouštět nic jiného. Spoustu jeho písní znám zpaměti, ale u řady těch osobnějších jsem neznal příběh, který stál za jejich vznikem. Právě v tomhle ohledu dokument velmi příjemně propojuje Jarkovo vzpomínání s jeho tvorbou. Vyprávění je totiž skvěle doplňováno písničkami, které tak najednou dostávají další vrstvu.
Přiznám se, že Jarkův životopis jsem před zhlédnutím dokumentu nastudovaný neměl. A zároveň v mých očích u žádného autora nehraje zásadní roli v tom, jestli budu, nebo nebudu poslouchat jeho písně. Jelikož mám ten nejvyvinutější čich na dobré lidi, nedovolil bych si ani na vteřinu přikládat velkou váhu sračkám, které jsou někteří šiřitelé nenávisti a zla schopní na adresu Jarka směřovat, čímž často poskytují především veřejný důkaz o své vlastní nekončící debilitě.
Nesmírně sympatická mi byla pokora a skromnost, která z Jarka vyzařuje. Nepřekvapuje mě ani jeho napojení na Karla Kryla, malého vzrůstem, ale možná největšího Čecha srdcem. Zároveň se mi líbí, že se nesnížil k nějakým prázdným politickým gestům a nezačal veřejně tavit, vracet, zakopávat nebo rituálně odstřelovat ocenění jen proto, že se to zrovna čeká od všech slušně naprogramovaných morálních automatů. Puškinovu medaili od Putina si zkrátka váží jako ocenění za tvorbu. A i když se z Putina od začátku „speciální vojenské operace“ stal veřejný nepřítel číslo jedna, oceňuji, že Jarek v téhle věci nepředvedl lacinou divadelní scénku pro potlesk správně rozhořčeného davu. Za toto má v mých očích obrovský respekt.
Celý dokument působí jako velmi upřímná zpověď, která šla nefiltrovaně přímou linkou od srdce. Navíc Jarek dokumentaristům extrémně usnadnil práci, protože co si budeme povídat, tenhle dokument si tak nějak odžvanil sám. Filmový štáb byl často spíš v roli tichého pozorovatele a pořádná práce ho nejspíš čekala až v postprodukci.
Jarek už je ve věku, kdy se asi nejvíce sluší přát lidem hlavně pevné zdraví. Já mu však navíc přeji, ať si nadále zachová i svůj skvěle nastavený mindset, se kterým se zcela ztotožňuji. Líbí se mi, že nehodlá ustupovat hejtrům, ačkoli si tím pochopitelně zajistil pár nepřátel, a že si dělá, co chce, dokud tím nikomu neubližuje. To je podle mě přesná definice svobody. Pochválit musím i vkus na dobroty, protože bílá Studentská pečeť je skvělá volba. [80 %]

O Jarkovi Nohavicovi jsem už toho slyšel hodně, ale nikdy jsem to neslyšel z jeho vlastních úst, a právě proto jsem chtěl tento film vidět. Dokument je to, pravda, jednostranný, chvílemi až sebepropagační, to mi ale nemohlo vadit, protože slouží jako čistá protiváha té zničující propagandě, která se nám tu rozmáhá stále víc. Byly časy, kdy si skrytí milovníci násilí všeho druhu počkali na vhodnou příležitost, pak se sloučili v jednom davu a vyrazili ozbrojení pochodněmi a zemědělským hardwarem, aby vypustili své vnitřní zlo. Později se u nás podobní zbabělí násilníci vyžívali jako součást Revolučních gard, Lidových milicí a podobně a dnes jsou z nich sociálněsíťoví bojovníci za tu jedinou pravdu, kterou když nepodporujete jste (zde si doplňte libovolné nadávky od ukrofašistů až po dezoláty). Mně jsou takoví bijci od klávesnic ukradení, protože co mi mohou? Ani prd. Lidem, kteří jsou součástí veřejného života však mohou tito jedinci vážně uškodit, a to mě štve, protože některé z nich mám rád. A podle mých zkušeností jsou největšími bojovníky proti veškerým totalitním režimům hlavně jedinci, jejichž největším životním traumatem bylo to, když jim rodiče zakázali mobil. Naštěstí se nemusím dál rozčilovat ani rozepisovat, protože všechno už napsal verbal. / Poučení: Fakt "miluju" rozsudky bez soudů.

Jednoduchý, byť svižně prostřihaný portrét milovaného písničkáře, potěší hlavně fanoušky. Nohavica provází filmový štáb po místech svých dětských i pozdějších let a za doprovodu svých písní vypráví o svém dětství, o životě, o svých inspiracích, o lásce, ale i o alkoholismu a kontroverzních tématech. Jarek se ukazuje takový jaký je, nesnaží se nikomu zalíbit, ani nepřichází s ničím skandálním. Naopak, obnažuje svojí osobnost ve vší prostotě, tak jak život přinesl, což se odráží v jeho tvorbě. Píše o tom co vidí kolem sebe a píše doslova. To může sebrat iluzi některým divákům, kteří věřili, že se v jeho textech skrývá něco co v nich není. Tím, jak dokument nechává Jarka vyprávět o tom co zažil, se jedná o sympatický bonusový materiál, který (ještě jednou opakuji) je určen hlavně těm, kteří mají Jarka Nohavicu rádi.

Jedna z nejznámějších, jednu dobu i z největších, ale zároveň taky nejkontroverznějších osobností tuzemské hudební scény, tak jak asi on sám chce, aby byl vnímán. Žádná konfrontace, žádná investigativa……jenom Jarek……ten Jarek co zpívá Tři čuníky a Darmoděje. Portrét je vtipný, nostalgický, troufnu si říct, že i upřímný……jenom se nedokážu zbavit pocitu, že si sám Nohavica určoval, co se v dokumentu objeví.