Jackpot (2011)

Někdo si pod vánoční komedií představíTri ořechy pro Popelku, jinýLásku nebeskoua další třebaSmrtonosnou past. Těm by se mohl Jackpot zamlouvat. Norská morbiďárna pojednává o chlápkovi, který si vcelku neprozřetelně vsadil společně s kriminálníky obdobu našeho Tipsportu. Následky onoho činu popisuje inspektorovi i divákům. To, že jde o příběh na motivy povídky Jo Nesbø, by ve vás nemělo vybudit nějaká velká očekávání. Napínavé ani chytré to totiž není. Postava Oscara mi k srdci, oku ani uchu nepřirostla a divný inspektor zůstal jen divným inspektorem bez nějakého zajímavého vypointování. I proto mě ten nedomrlý závěr nijak zvlášť neotrávil. Pár vtipných momentů se našlo, ale byť umím být cynický a mám rád černý humor, morbiditě jsem nikdy neholdoval. To je hned jedna hvězda dolů. Pokud to máte jinak, tak blahopřeju k alternativě zmiňovaných vánočníkovin.

Viditelně asi snaha o mix Norského Ritchieho a Tarantina se zastavila tak někde na půl cesty. Ano, občas se objeví nějaký zpravidla dost brutální vtipek, který je povedený, ale na každý povedený je tu jeden špatný, a tak je to ve filmu vesměs se vším. Na jednu ujetou ztřeštěnost padá jedno naprosto nelogické chování postav, na jednu sympatickou postavu padá jedna krajně nesympatická.

Podle mého velmi povedená černohumorná severská akční syrovinka z pera Jo Nesbø . Vzbuzujeto i dojem spříznění s tarantinovkami - třeba s Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994), ty jsou o 11 let mladší.  Za vidění to stojí nejen pro příznivce severských černohumorných akčních filmů bez ohledu na nízká hodnocení na ČSFD.

„Takže to nevyšlo. Tak jsme přešli na plán B.“ - „A to bylo co?“ - „Ne moc dobrej plán.“A takových ne moc dobrých plánů zakusil Oscar Svendsen opravdu hodně…Sázení na fotbal může být zdraví krajně nebezpečné. Amen. Zvlášť, když se do sázení pustíte s 3 na svobodu propuštěnými mukly, kterým sice do vínku příliš inteligence naděleno nebylo, za to jsou velmi ambiciózní, co se týče získání peněz. Navíc jsou to mistři ve zkoušení slepých uliček a divák se leccos přiučí. Kupříkladu, že při porcování mrtvoly není dobré začínat krkem, člověk u toho nesmí ztrácet hlavu (tím spíš, když nedrží ke zbytku těla), mrtvé komplice se nedoporučuje skladovat v nepoužívaných soláriích, a nevyplácí se zůstávat zadlužen u majitelů pochybných podniků. Problém s celým filmem mám ten, že těch podařených černohumorných situací je povážlivě málo. Spousta krve, brutality a paleta absurdních postaviček tenhle nedostatek tak úplně vyvážit nedokáže. Nenudil jsem se sice, ale o velké zábavnosti bych také nemluvil, vidím to na lepší průměr.

"Zkušenost mě naučila, že opice se velmi nerady dělí." Nerad trávím čas s debilama, leč stalo se. Mistři Norska ve vymýšlení blbejch plánů do toho šli naplno a já jsem neměl komu fandit. Na jejich obranu musím napsat, že 1,739.361 se opravdu špatně dělí čtyřmi. Třemi to jde, ale když jsou kladivo, pistole a brokovnice nepřátelé dělení, tak to musí jít jinak. Já jsem se tedy bavil nad absurditou některejch scén, ale nebavilo mě každou chvíli se utírat od krve. A nejvíc mě zaujalo, že Rosenborg Trondheim nemusí vždycky vyhrát. To bylo šokující zjištění.