I Am the Pretty Thing That Lives in the House (2016)

Takhle intelektuálně poctivých žánrovek moc není. Vlastně jediná, která mě napadá, jeGhost Story. I Am the Pretty Thing That Lives in the House je poetická extrémně pozvolná meditace nad tím jak koncepty pravdy, paměti, identity a cykličnosti, vyprávějící příběh skrze šepot z bezčasí zásvětí, shlížející spolu s divákem na další čtyři prolnuté planes of existence tvořící jeden nechronologický celek. Chovám extrémní respekt k odvaze zvolit formu, která odpovídá obsahu, ač je nevyhnutelně divácky neatraktivní na rozdíl od např.The Others,The Sixth Senseetc., které objektivní realitu skrývají tak dobře, že téma není její odmítání ale spíš neznalost - tento přístup je praktický, když se point of view diváka = point of view protagonisty. I am the Pretty Thing That Lives in the House protagonistu rozdělilo na dvě části a ještě jednu z nich dehumanizovalo, takže se nelze s "duchem" zcela ztotožnit, jelikož jeho perspektiva i psychologie je inherentně trošku nesrozumitelná. Najednou kontrast snahy hledat pravdu, ale odmítat ji přijmout a nestálosti identity (dokonce možná její slučování?) popnou úplně jinak s tím, že resultující zvláštní cykličnost je třešnička na dortu.

Znovu skvělá atmosféra od Perkinse. Pomalá, čarovná, a za mě místy opravdu strašidelná. Bohužel tentokrát zůstává k 4* hodně malý kousek v příběhu. Tam v uplném závěru film ztratí dech, což je o to smutnější, že tam načrtně extrémně zajímavou pointu, kterou jsem ještě v žádném filmu neviděl (a možná si jí ani tvůrce neuvědomil, že ji tam má), bohužel jí vůbec nerozvedl a celé to vyšumělo do ztracena.

Oz Perkins tentokrát zabředl do stále populárnějšího hororového subžánru "someone in the walls". Neskutečně pomalá a starosvětská duchařina, která vše poskytuje jen v náznacích. Záleží pouze na divákovi, jestli přistoupí na tuto hru a nechá se unášet hutnou atmosférou a hynotickýmy záběry. Já tak učinil a až na pár nudných pasáží jsem byl spokojen. 7/10

Oz Perkins vo svojom druhom diele dáva jasne na známosť, ako bude vyzerať jeho tvorba a komu je určená. Nakrúca horory s veľmi pomalými, dlhými zábermi zameranými na puntičkársku tvorbu atmosféry. Dej je riedky, táto duchárska báchorka by si vystačila na pol hodinku, ale osobne mi to vôbec nevadilo. Osamelosť všetkých troch žien žijúcich si vo vlastnom svete je tak omnoho hmatatelnejšia. Zvolený formálny štýl navyše vzbudzuje strach určite účinnejšie, než klasické lakačky, niečoho takého sa tu dočkáme snáď iba raz. Môžete sa tak nerušene venovať vnímaniu premysleného záberovania, hudbe, ruchom alebo aj strihu, ktorý plynule dokáže prejsť troma časovými rovinami v rámci troch nasledujúcich záberov. Je to trochu na úkor spomínaného deja s vopred odhadnuteľným záverom, ale to je tiež len otázka preferencií.

Na tento film som sa veľmi dlho tešila, aj kvôli obsahu i plagátu. No asi po 20 minútach mnou otriaslo trpké sklamanie. Film sa nezáživne vlečie a jediné, čo sa mi páčilo, bola celková myšlienka (nešťastne vyobrazená) a miestami až lyrické rozprávanie hlavnej hrdinky. Nebolo by nič zlé na tom, že je snímok natočený v takom nesmierne pomalom tempe, ale keby to bolo zobrazené inak... takto to vyznelo ako jedna nekonečná nuda! Neviem, či to je vec vkusu alebo názoru alebo nejakej skrytej estetickej hodnoty, ktorú moje oči neboli schopné vidieť, ale aby sa hlavná postava Lily nazývala "tou peknou vecou v dome" je dosť narcistické a pre mňa nepochopiteľné...