Hezké chvilky bez záruky (2006)

Bože ten Polívka už je taky cvok.Dokud se Chytilová smála jen mužům a starým časům, byla všem dobrá... V roce 2006 bylyChvilkypřijaté velmi kriticky. Ke dnešnímu dni ale uzrály, podobně jako zbytek její pozdní tvorby, jako víno. Nebo spíš kořalka. 
Janěková je cvokař, tedy někdo jako terapeut podle svérázných představ Věry Chytilové. Snad i proto jsou všichni v místnosti úplní pitomci - kromě pacientů, u kterých to člověk tak nějak čeká, i hulvátský manžel, přátelé a rodinní příslušníci pacošů, lidé na magistrátu, motoristé... Kdo koho má nárok léčit a je léčba jednotlivců vůbec na pořadu dne?
Chytilová stihla film natočit v nezastřeném digitálním hnusu, ještě před skokovým zlepšením rozlišení záznamových technologií a před filtry - rozuměj: pravdivě. V časech zvýšené pozornosti věnované duševnímu zdraví (a souvisejícímu dosti slizkému opečovávání) je svým způsobem osvěžující archeologicky sledovat práci tvůrce, který se duševní tortuře člověka vyloženě nevysmívá, ale také ji nebere příliš vážně. Postoj 'dobře vám, blázni', může být škleb, ale i ta nejadekvátnější péče. Možná dokonce obojí.
Fraška jako nejvěrnější dokument.Takový šoustání pod Národním divadlem ...A navíc proti Hradčanům... Co kdyby to viděl pan prezident...?!

Vyřazoval jsem VHS kazetu s tímhle filmem, který jsem měl do počtu, tak jsem si řekl, že se na něj konečně podívám, zda si ho mám stáhnout a nechat. Z nostalgie. Natáčel se u nás v poradně, těsně, než jsem nastoupil. (Mimochodem hlavní hrdina, Kraus, syn hlavní hrdinky, Krausové, pracuje v domově pro seniory, jako já, než jsem nastoupil do poradny – tedy není to stejná instituce. A je stejně starý, jako já.) A film a moje působení v poradně máme prakticky dvacáté výročí. Film je samozřejmě hrozný, z kamery máte mořskou nemoc a i scénář plave na vodě (docela by mě zajímalo, kdo na tom vidí co feministického a to dokonce „militantně“). Nehledě na samotnou psychologickou praxi, kdy psycholožka ani někdy nezavře dveře konzultovny, proč taky, když se dveře doslova ani netrhnou, nikdo neposedí a to, že bere soukromé hovory během „konzultací“. Ale tak ono celé je to taková groteska…

Starší filmy Věry Chytilové mám až na výjimky dlouhodobě v oblibě, byť jsem kdysi paní režisérce přicházel na chuť složitěji. S její porevoluční tvorbou jsem to však nikdy dohromady nedal, dva z její tří posledních filmů v minulosti nedosledoval a tenhle poslední si až dosud nikdy nepustil. O to víc mě těší, že mě mohlo po letech vHezkých chvilkách bez zárukyčekat velice příjemné překvapení a navzdory prvotnímu šoku jsem si časem zvykl i na roztěkanou digitální kameru... Trochu mám aluzi naHappy EndMichaela Hanekeho: Oba režiséři zakončili tvorbu filmem s mozaikově vedenými příběhy mnoha postav ve jménu vztahů, vypjatých životních okamžiků, hořkých, kousavých, dramatických i humorných příhod, v obou vnímám důstojné vyvrcholení tvorby i s „odkazy“ na předchozí snímky a oba filmy se tu dočkaly odmítavých reakcí i přímo od některých příznivců těchto režisérů (a já úplně nechápu proč). Zamlouval se mi nápad na film z prostředí psychologické poradny i zpracování v podobě série návštěv různých pacientů (i s občasnými prostřihy či pokračování zápletek mimo poradnu). Chytilová zde obsáhla řadu podnětných témat (od partnerských a rodinných vztahů až např. po ekologický problém) a více motivů a příhod dokázala časem rozvíjet i do hutných příběhů, jako v klasickém seriálu. Spolu s hlavní postavou psycholožky, která současně prožívá podobně problematické životní období jako mnozí její pacienti, i zvolený koncept dokázal za mě dostatečně držet pohromadě.[80%]

Psychodrama pod taktovkou Věry Chytilové, o psycholožce na kterou se hroutí problémy všech lidí v jejím okolí. Je to ze života, realistické postavy se svými charaktery čelí každodenním věcem. Co tedy tomu filmu dodává tu nadpřirozenost, to něco navíc? Je to kamera a střih. Celý film sviští a díky tomu má člověk pocit zrychlené reality, která se najednou stává zdařilý filmem.

Lidská důstojnost, myslím lidská, nikoli mužská či ženská, veškerá žádná. V době, kdy už se spíš starám, aby si mě odnesla blažená smrt a nikoli ta truchlivá, je mi toto téma dosti ukradené. Už i proto, že příznakem blažené smrti je důstojnost. A to ještě nejsem zdaleka tak starý jako režisérka při natáčení tohoto filmu. Samozřejmě důstojnost není žádná konstatnta, ale proměnná v závislosti na času a stavu společnosti, jiná byla u stoiků a jiná u Jednoty bratrské, a jiná bude za sto let, pokud ještě něco, co se dá označit tímto slovem. Babička Chytilová (mám trochu trapný pocit vida čím se zabývá a čím by se měla) se pokusila vykydat z milostných chlévů kupky hnoje a navršit je na jednu velkou hromadu, proti čemuž ovšem nelze nic namítat filosoficky ani empiricky. Nicméně z toho zůstane stále jen kupa hnoje a nikoli nové paradigma. Podstatu (pseudo)problému zde vystihl Tomtomtoma:A pak je tu zdůrazňováno, že člověk skočí po hlavě i do špatného vztahu. A to jen proto, že nechce být sám.A to je opět věcí důstojnosti. A podobně i sv. Pavel:... je lepší žít v manželství než se trápit(1K, 9). Ale ani jeden neříká, že by se mělo žít v podvodu, klamu, přelétavosti, lítosti, násilí a zanedbávání či týrání toho, kdo či co z lásky obvykle vyplyne.