Haut, bas, fragile (1995)

Spojení přibližně demyovského muzikálu a přibližně rohmerovské spleti všedních příběhů působí v tomto pozdním snímku Jacquese Rivetta anorganicky. Snad proto, že se jednotlivé linie, které porůznu potí hudbu a písně, potkávají tak vypočítaně, až to film mění v jakýsi technický výkres osudu. Choreografie muzikálových intermezz je sice krásná, ale nic z toho okolního balet nepřipomíná – navíc hrdinka s tancem bytostně spojená je obsazena natolik nezúčastněně hrající protagonistkou, že to až otravuje a dusí vše, s čím se potká. Nakonec mi jako nejzajímavější přišla „třetí“ linka s hledáním písně. Kdyby bývalo zůstalo jen při ní, mohla vzniknout opravdu půvabná miniatura, pocta Paříži, zaslechnutým písním a zahlédnutým ženám.(22.10.2024)

Co je Haut bas fragile nejstrašnější, nejvíc pasé, a co se podle mě nikdy nenapraví delším časovým odstupem od doby vzniku, je hudební složka. Ne, že by byla primárně úplně vedle, chansony jsou kompozičně zvládnuté na řemeslně dobrém průměru. Co je činí tak iritujícími je jejich prezentace, aranže, styl a tempa. Tempa jsou nejen netaneční (ačkoliv Rivette angažoval pohybově velmi zdatné herečky/tanečnice), nešlo by na ně dobře ani míchat lžičkou v kafi. Styl písní je někde mezi MCM roku 1989 a 1994, což odpovídá době vzniku filmu, ale bohužel to představuje jeden z nejhorších popových odvarů Francie, které jsem měl tu neblahou možnost poznat. Pár chansonů je tak okatě blbých, že jsem si vzpomněl na Peera Rabena – u Fassbindera a Ottinger byla ale špatná hudba jaksi ústrojná… Aranže písní jsou totálně devadesátkově plastové – tohle se možná ještě někdy vrátí, ale dnes to působí hrozně překombinovaně, bez vznětu, mrtvé přeplňování formy vedlejšími cinky a ťuky, které tok hudby nepohnou z místa. Prezentace těch písní mohla být podobná třeba obrazu tance jako živlu, napadají mě Jancsóovy Soukromé neřesti, veřejné ctnosti… - zde je to bohužel nejčastěji zcela neuvěřitelně toporné, neorganicky včleňované do děje – i ten pozdní Resnais ve Staré známé písničce to trefil líp. Nejasný je už sám koncept celku: není to muzikál, který si na muzikál hraje (tomu by odpovídala živě hraná a přímo snímaná hudba, kterou přitom Rivette od 70.let ve svých filmech originálně využíval), není to muzikál s čísly – na to je to moc amatérské, nepřesné, nedobarvené, s příšerným zvukem. Není to ani hollywoodský typ muzikálu, ale ani evropský, který znám od Legranda – byť odkaz na Slečinky z Rochefortu jsem v písni dvou děv na schodech rozpoznal. Zrovna tak je v Haut bas fragile odkaz na Truffautovy Ukradené polibky – scéna z obchodu s gramodeskami – a "Polibky" jsou tomuhle nakonec asi nejbližší svou duchaplnou francouzskou lehkostí/povrchností – od té druhé mi to nezachraňovaly ani enigmatické prvky a civilnost zkombinovaná s teatrálností, kterou jsem Rivettovi sežral i s navijákem v Merry-Go-Round. Příšerné, bezradné, bezstylé, holé devadesátky! Co zbývá je nejednoznačnost charakteru Ninon, její svoboda na bruslích (zopakovaná v Lumière & spol.) a mizanscénování děv. Čisté **.(15.10.2014)

Upřímně v žádném jiném filmu bych nechtěl žít více.(23.05.2024)

Opět jsem naskočila na správnou vlnu, okouzlení.(17.03.2013)

ocenenia :MFF Moskva 1995 -Nominácia na 1. cenu(26.01.2012)