Grandhotel (2006)

Miluju poetiku Ondříčkových filmů a mile mě překvapilo, že se na scénáři podílel i Jaroslav Rudiš. Nikdy mě nenapadlo, že se vlastně můžou skvěle doplňovat a že ta jejich díla mají dost podobnou atmosféru. Depresivně-beznadějná nálada se snoubí s klidem, odhodláním a upřímností a ta pomalost celého filmu tomu dodává úplně přenádherný vjemový zážitek. Dialogy opět na jedničku. Víc takových filmů prosím.

Filmy režiséra  Davida Ondříčka mám velmi rád  a podle mne se jedná o jeden z nejlepších snímků, které natočil. Sice je to film z roku 2006, ale svým neobvyklým pojetím zde vytváří vhled do skupiny mladých lidí. Skvělé výkony Marka Taclíka a Jaromíra Dulavy doplňuje velmi překvapivě výborný projev tehdy méně známých Kláry Issové, Dity Zábranské a zejména Jaroslava Plesla. Originální netuctový snímek v atraktivním prostředí hotelu Ještěd ohodnotil jsem opět pěti hvězdičkami

Film mě napodruhé zaujal mnohem více a to díky tomu, že jsem se seznámila s knižní předlohou. Filmové postavy jako by z ní akorát vypadly. Vlastně na to, že celá kniha je Fleischmannův vnitřní dialog a filmaři se rozhodli do toho jít bez komentujícího voiceoveru mě mile překvapila a stejně tak i to, že z různě nahodilých mini příběhů vytáhli příběh. Mile mě překvapilo Rudisovo cameo, a hodně mě bavily lokace Ještědu, hotelu a Liberce vůbec, stejně jako hudba. Nicméně naprosto chápu, že bez znalosti předlohy to může celé působit jako jedna velká karikatura.

Nejsa Severočechem (nebo ještě lépe Liberečákem), trpěl jsem jako zvíře. ___ Už v Ondříčkově celovečerním debutu "Šeptej" či v kultovních "Samotářích" postavy tak trochu připomínaly mimozemšťany, tehdy to však bylo sympatické a roztomilé - ve světě, který se dávnovymkl z kloubů(bylo-li tomu vůbec někdy jinak?, to je kardinální otázka pro společnost, která neví kudy kam; osobně si myslím, že ne, nebylo, ale to je zas na jinou debatu, možná pro jiný komentář...), přitom sám sebe prezentuje jako ten nejnormálnější, jako to, co nejlepší, co nás mohlo potkat, je být tak trochuweirdza mě hluboké etické gesto. U "Grandhotelu" však, co se postav týče, dochází v důsledku jejichpřeexponované excentričnostik totálnímu vyprázdnění jejich uvěřitelného lidství (s čestnou výjimkou Ilji Kláry Issové), pod všemi těmi obskurními rysy a rituály už nic nezbývá, resp. film by chtěl, aby v nitru postav divák ve finále nalezl mu dobře známé strachy a touhy, ale ta míra karikování a absurdizace předtím to prostě všechno pohřbívá. Nebo ještě jinými slovy: "Grandhotel" tragicky selhává tam, kde se snaží polidštit postavy, ze kterých si skoro hodinu a půl dělal prdel (ten rozpor mezi bizarnímvnějškema všelidskýmvnitřkemuž prostě nelze zcelit). Následujíspoilery. Tak kupř. strach Taclíkova Fleischmanna opustit rodné město a jeho fantazírování o letu vlastnoručně vyrobeným balonem za jeho hranice (což jsou ještě ke všemu naprosto protikladné motivace; nabízí se vysvětlení, že první pramení ze závazku vůči matce, druhé ze závazku vůči tomu Sudeťákavi, kterého hrál Mrkvička, btw. vztah mezi těmito dvěma postavami mně byl nesrozumitelný) by měl být aspoň zpola pochopen (viz poslední závorka) zjištěním, že byl za komančů opuštěn rodiči, kteří emigrovali do Německa, a že mu matka slíbila, že se pro něho vrátí - tahle informace však přichází tak pozdě, po tolika jeho "výstřednostech", že svůj názor na něj nezvládnu přehodnotit, zůstává pro mě zkrátkadivným pavoukem. A to není to nejhorší, teď si vezměte Plesla a Ditu Zábranskou, resp. postavy, které ztvárňují. Rozumím strachu, že člověk navěky zůstane sám, že si nikoho nenajde, nebo že o svou lásku přijde, ale tenhle těmto dvěma postavám společný strach (díky němuž se v závěru dají dohromady) jeartikulovántak pozvolna (u Pleslova Patky dokonce, v souvislosti s jeho impotencí, naprosto náhlé), že se mi nepropojil s vnějškem, s jejich dosavadním chováním  - tak pro mě Ona zůstává neodbytnou "stalkerkou" odkojenou pochybnými ženskými časopisy a On protivným "šmejdem" (v tom smyslu, že prodává sračky) snící si svůjamerican dream by czech edition. Koho by bavilo trávit čas ve společnosti takových lidí? Největší utrpení mně však přinášela postava recepčního Jégra, hraná Jaromírem Dulavou, z jeho (nejen) verbální agresivity a sexistických keců bych blil - pokud tam měl být jako humorná složka, tak by měl český humor shořet v pekle! 20 % [dafilms]

Znervozňuje mě, jak mi ten Ondříček uniká, protože nejen věci objektivně rozbitý, ale i věci, které mi subjektivně na filmech vadí, se tady rozdávají v po hrstech. Je to stejně karikaturní sklepácké přestylizování charakterů jako dělal v debutuŠepteja stejně jak tam, se i zde skrze ně pokouší vybudovat nějaký neurčitý pocit sounáležné něhy. Dostat diváka do ukonejšené polohy ve které je schopný na jeho hru přistoupit sice prakticky není možné, protože co chvíli to vykolejí k Dulavovým nebo Pleslovým šrapnelům, které celou tu snahu rozkopou jak bábovičku, ale jakoby si to nikdo neuvědomoval, stále se nás zarytě snaží přesvědčit, že vypráví malý hezký příběh o lásce ztracených lidí, který si může dovolit celý ukončit slovy "Miluji tě." Jsem vůči tomu filmu shovívavý nejspíš z toho důvodu, protože si skutečně myslím, že Ondříček svým příběhům věří a vidí lidi tak, jak je zobrazuje ve svých filmech a snad věří i v tu tak velkou lásku, která tě udrží celý den a noc o jedný limonádě na jistě nevětrné špičce ještědského vysílače, kde tě akorát na krátký moment může zahřát soulož s Klárou Issovou. Celou dobu jsem ale nemohl ze sebe setřást blbej dojem, jako by si scénáristi po každý druhý větě dali high five, jaký jsou to hrozný pašáci. Zatím to hodím na Epsteina, ale uvidíme dál. PS: že si Muchow tady v té ústřední klavírní lince akorát kompletně přepsal motiv Kraje z LOTRA nikoho nezajímá?