Generální linie (1929)

Generální linieje s největší pravděpodobností tím úplně nejpůsobivějším "revolučním" filmem sovětského režiséra Ejzenštejna a jeho dvorního kameramana Eduarda Tisseho. Revoluční je film nejen svou ideologií, ale rovněž (vlastně především) svou formální stránkou, tedy Ejzenštejnovou dialektickou montáží, již vylepšil o tzv. vertikální montáž, v níž se významy, ideje umocňují již přímo v obrazech (tedy nejen v jejich řazeních). Bílá a černá: to jsou protiklady par excellence, prohlubují významovost, dodávají ideologii na závažnosti. Rolnická družstva se zakládala již v 19. století ve Skandinávii, a to z toho důvodu, aby mohli drobní rolníci konkurovat velkostatkářům. Carské Rusko nikdy nebylo tolik přívětivé k mužikům, kteří tak byli přirozeně nedůvěřiví k establishmentu i po té radikální společensko-politické transformaci. Dialektika protikladů, odvracení, otáčení, dynamika pohybu je nejen v obrazech, ale také v sekvencích a v řazení obrazů. V dynamice se odehrává smysl lidského života i drama společenského vývoje, který je sám hlavně dialektickým pohybem, v němž se člověk jako druh emancipuje horizontálně i vertikálně. Film je samozřejmě hlavně propagandou, využívá předsudky a stereotypy, prohlubuje a zvýrazňuje je, karikuje je a podtrhává, aby zvýšil účinek protikladů a jejich překonávání, aby výsledná syntéza nakonec vedla k blaženosti. Snad si Ejzenštejn mohl odpustit to přirovnání kulaků k záškodníkům, ale i to slouží k představení předností kolchozů, sovchozů (diletantské řízení v realitě je jiným problémem, ukazujícím vlastně na ideologickou nezralost sovětského komunismu). Náboženství míchá se tu dohromady s pověrami a lidovou zbožností, neboť se má odhalit jako podvodné. Impulsem vlastního zahájení dialektického filmového i dialektického dějového pohybu je Marfa Lapkina, žena, jež umořila krávu, která zastávala (či byla nucena zastávat) práci koně. Z dalších postav zaujmou hlavně "hrdinové": blonďatý a již dospělý Marfin syn (M. Ivanin), statný agronom a družstevní tajemník (Vasilij Buzenkov), nenadálé problémy nakonec úspěšně řešící řidič traktoru (Konstantin Vasiljev), nebo dělník pomáhající zkrotit zpupnější byrokratický aparát (Ivan Judin). Zajímavější postavou je také pravoslavný duchovní (G. Matvej), který nabízí v kolchoz nevěřícím mužikům jistou naději v krizové situaci zemědělského živobytí.Generální linieje vizuálně pozoruhodně působivým filmovým dílem. Inu, něco je na té Ejzenštejnově dialektické montáži.

Nikto nepochybuje, že režisér Sergej M. Ejzenštejn bol geniálnym tvorcom. Jeho práca pre sovietsku propagandu bola neoceniteľná a keďže zástanca kolektivizácie i tohto filmu Trockij upadol medzičasom do nemilosti, názov filmu sa musel zmeniť na "Старое и новое". Problémom snímku je však jeho neúmerná dĺžka.

Ejzenštejn byl vynikající režisér, který dokázal vršit obrazy tak, aby oslnil diváka krásou něčeho, co vlastně tak hezké nebylo. A ačkoliv jsem cítila tu chudobu a špínu na začátku a naději, když se to začalo zlepšovat, tak zbytek cca. od scény ve funkcionalistické vile byl bez jakéhokoliv pocitu. Překvapila mě scéna se svatbou a pobavila "Generální linie" na úřadě nebo oprava traktoru, ale nemohu dát než průměrné hodnocení. Obrazy krásné, obsah mě neoslovil.

Jedná se o politický těžkopádný snímek, který svým motivem zpočátku hodně připomíná pozdější český film s dvojicí W+V ´Hej rup´ (1934). Ale kdo ví, třeba se pánové tímto ruským snímkem inspirovali. Snímek velmi dobře obrazně zvýrazňuje bolševickou politiku o kolektivizaci zemědělství. Je nám tu předložena velmi chudá vesnička, nafoukaný chamtivý statkář, u kterého zase vzniká podezření, že byl předobrazem české postavy jménem Pandrhola s dodnes populárního pohádkového příběhu ´Dařbuján a Pandrhola (1959), a postavení se vesničanů nepřízni osudu se zájmem se sjednotit a vybudovat dobře fungující družstvo. A tak máme možnost shlédnout vývoj od pouhého zemědělství přes zdařilou produkci mléka (proto to srovnání s českým filmem ´Hej rup´) až po rozšířením živočišné výroby. Lid pracuje v jednotě a dobře se jim daří. Obrazy, které mají v sobě ohromnou sílu, jsou nasnímány sice dobře, ale co se týče hereckých výkonů, třikrát běda. I přes fakt, že se jedná o němý počin, vypadá spíše jako dokumentární či instruktážní film. Ruská politická stránka věci v oné době je jedna věc, tento film druhá. A s takovou myšlenkou je třeba k tomuto filmovému dílu přistupovat.

Jestli jsem kdy litoval, že film nemá zvuk, tak to muselo být právě zde. A tak zvuky doprovázející "jeden ikonický záběr vedle druhého" (Flakotaso *****) si musel člověk domyslet, představit, zpodobnit. A to tak nějak nejde. O to víc ale vynikne obrazová vrstva. Režisér (spíš než režiséři?) a kameraman tu podali obraz, který se už neuvidí, a možná se ani nikdy neviděl. Běžný vesnický život (s trochou těch mechanických vymožeností) tu proměnili v "dílo", které jej pozvedá nad umění, a nudu nad napětí. Pozn. 1: Maslostroj v moločnom arteli je nezměrně víc než Voskovcova parodie pronášená chabou ruštinou ve filmu "Hej rup". I když z pohledu, jak rychlá tu byla cesta z bídy do "sovchozu", a jak rychle se překonávala byrokratická úskalí, je přece jen pochopitelná. Pozn. 2: Pomineme-li Marfu, máme tu dva hrdiny, toho v koženém plášti a toho se světlými vlasy (a určitě modrýma očima). Pozn. 3: Název (zřejmě původní) filmu "Staré a nové" je asi výstižnější, ale "Generální linie", to zní přece jen hrdě. Pozn. 4: Země hojnosti v předvečer hladomoru. Pozn. 6: Marfin striptease v součinnosti s tranktoristou, by se dnes natočil odvážněji, škoda...