Eliška má ráda divočinu (1999)

Celovečerní filmový debut Otakára Schmidta jedinečně uzavírá devadesátá léta. Nerezignuje sice na děj, jak by to mohlo tradičnímu televiznímu divákovi připadat, ale rozpíjí jej spolu s postavami (a jejich identitami) v jednom pestrobarevném, smyslném baletu, v němž se ve svých nevyzpytatelných trajektoriích točí snad vše – včetně světel, předmětů, jídel a nápojů. Ani ten, kdo v předcházejících letech sledoval televizní pořad Prology, který Schmidt nezaměnitelným a nenapodobitelným způsobem moderoval a v němž ve svých vstupech lecčíms svůj film předjal, nezůstane nepřekvapen: vedle kýčovité estetiky periferních kabaretů, městských plováren, venkovských hotelů apod. se do celku promítají i ohlasy soudobého nezávislého filmu, mj. Davida Lynche, a jeho (an)atomizovanou strukturu ovlivňuje i režisérova důvěrná znalost krátkometrážní tvorby (právě v Prolozích prezentované).

Veliká škoda, že jsem neměl možnost být u natáčení. To musel být permanentní flám. Však je na všech vidět, jak si tu pařbu užívali. A sestava Polívka, Dejdar, Nekonečný, Vávra, Čtvrtníček, pařba snů. Je to ulítlé takovým tím devadesátkovým způsobem a je znát, že se tam nepil jenom alkohol. Snaha o umění to téměř minula, ale ta radost z blbnutí, která z toho čiší, stojí za tři hvězdy. Co v mých očích filmu ubralo, ba ho přímo učinilo nebezpečným je pojídání muchomůrek červených. Ty na rozdíl od tvrzení Čtvrtníčka neobsahují psilocybin, ale muskarin a muscimol. Což jsou dvě látky, které fungují zcela protichůdně. Jedna je halucinogen a druhá emetikum (nutí na zvracení). Emetická složka se dá převést na halucinogenní sušením tenkých plátku na slunci. Ale kdyby účastníci jedli syrové muchomůrky červené, skončili by všichni zeblití jako šakali. Zajímalo by mě, kolik lidí neznalých toxikologie se nechalo zblbnout filmem a otrávili se syrovými muchomůrkami. Měli tuhle informaci dát velkým písmem aspoň do závěrečných titulků.

Naprosto dokonalý úlet v podobě mixu Kouře, Mazaného Filipa, Imaginária Dr. Parnasse a Magical Mystery Tour, lehce okořeněný poetikou postav Saši Gedeona za dokonalé hudby Honzy Čechtického. Nechápu jak jsem toto veledílo české kinematografie mohl ignorovat 23 let.  Mr. Otakáro, smekám. Po 3 letech dávám nějakému filmu plný počet a po 8 letech píšu "recenzi" :D

Je to hrozně nesmyslný film, ale pane bože, je nesmírně fascinující, nemohl jsem z něj spustit oči. Prezentačně je to hrozný nepořádek, spousta nesmyslných střihů a záběrů na ůplně náhodné věci, které nijak nesouvisí s dějem. Zvuk taky není o moc lepší, ja tam spousta zbytečných, otřesně znějících a špatně zakomponovaných zvukových efektů. Ale herecké výkony jsou fantastické a postavy jsou celkem zajímavé. Je to hrozně matoucí film, ale má něco do sebe, něčím mě oslovil a já bohužel ani nemám ponětí čím.5/10

Nespoutaný devadesátkový film plný imaginace, divného humoru a erotické jiskry. Dialogy byly evidentně improvizované (což hercům formátu Polívky, Stivínové či Dejdara jistě vyhovovalo), scénář se asi někde ztratil (a film vysvětluje jak), kamera a střih podléhají momentálním nápadům, jejichž smysl není úplně srozumitelný, ale výsledek diváka vykopne do nebezpečného prostoru mimo zažité a očekávané konvence filmové řeči. 100 minut je trochu moc na volně řazený proud nápadů, ale hravost a vizuální originalita snímku, stejně jako lehce halucinogenní letní atmosféra, barvy, zvuky a chuť starého koupaliště, to vše stojí za ocenění. Tisíckrát raději toto, než pořád dokola Muže v říji, Ženy v běhu a Báby v ledu!!!